Jakkoliv se nám zdá noc černá, jakkoliv se nám zdá bouře zlá, vždy záři světlo, které překoná hromy, blesky a kterým se noc stane dnem. Málo kdo zapře, že AIDS v této části světa se krmí lidmi jako drak příšerami.
Někteří lidé přesto tvrdí, že AIDS neexistuje a že se z této choroby zbytečně dělá celosvětová věda. Rád bych se těchto lidí slušně zeptal: Co teda zabíjí naše lidi v této části světa? Osobně jsem potkal spousty lidi nakažených touto nemocí a hodně z nich mi též umřelo na klíně. Jsem přesvědčen, že tato choroba existuje a že to v žádném případě není zbytečná starost.
NADĚJE pro Jižni Afriku
Jsem přesvědčen, že tato choroba je skutečná jako vy a já. Africké přísloví říká: chudák žena, která odmítne utéct násilníkovi a jeho darům, neboť se těchto falešných darů nikdy nezbaví. Proto tvrdit se zakrytými očima, že AIDS neexistuje, nám nepomůže tuto celosvětovou chorobu překonat. Ta choroba existuje, je blízko, je daleko, je všude. Nemůžeme, nesmíme, podcenit skutečnost této choroby, která má takové důsledky v naší společnosti a často i v naších rodinách. Přestože je AIDS taková vážná choroba, existuje možnost ji překonat, přesně tak jak se v minulosti překonávaly ostatní nevyléčitelné nemoci.
Mnoho lidí nepochopí, že to co říkám, je historická odezva. Na počátku byly nemocí, jako je kapavka, syfilis a tuberkulóza (TBC), stejně tak jako je dnes AIDS, hrozné a nevyléčitelné, a přesto byly časem překonány. Je důležité dodat, že v dnešní době spousta lidí se bojí léků přesně tak jak se obávali jejich předkové v třicátých letech.
Byla doba, kdy Afričani nakažení tuberkulózou mohli pouze ležet v posteli a pomalu, krutě trpěli až do své smrti. V tomto jsou AIDS a TBC srovnatelné. Ale lidi si musí uvědomit, že největší choroba je jejich vlastní duše, a proto když dáme hlavy dohromady, tak tuto nemoc překonáme. Ve tmě je dnes Jižní Afrika; ve tmě, která je smrtí a utrpením, existuje však zelený paprsek naděje, rostlina s názvem Suterlandia Furtencens. Tato květina byla objevena před sty lety Khoi-Khoiem, Khoi-Sunem a byla před časem též známá ostatním africkým lidem. V minulosti tento květ byl používán jako lék proti rakovině, TBC a ostatním nevyléčitelným nemocem a působil též jako zklidňující a regenerační prostředek, a tak po léta tajil krutou a smutnou historii Afriky.
Před časem žil člověk, který se jmenoval, jestli se dobře pamatuji, Santana anebo Santanaya (George Santanaya) – člověk se spoustou moudrosti. Tento Santana, neboli Santanaya řekl: „Dokud se lidé nepoučí z historie, tak budou neustále opakovat stejné chyby.“ Na naší planetě všechna živá stvoření – ptáci, zvířata nebo dokonce lidské bytosti dostali od Stvořitele důležitou schopnost poučit se ze zkušeností a tím přežít temnotu noci a divokou bouři. Přesto mnoho z nás, vzdělaných, na tento Boži dar zapomnělo. Vypadá to, že jsme ztratili schopnost se učit. Myslíme si, že jsme dost moudří, že víme spoustu věcí, ale ve skutečnosti nevíme nic nebo skoro nic o životě, zřídka kdy se poučíme z našich osobních zkušeností.
Na důležité věci, které se staly, často zapomínáme, místo toho abychom se poučili a díky zapomnění děláme chyby, díky těmto chybám přicházíme o štěstí, radost, někdy dokonce i o život. Chyby, která mohou ohrozit naši budoucnost na Zemi, která nás mnoho miliónů let živila, ochraňovala naše zdraví a život.
Dnes se příšerná epidemie známá jako AIDS rozmnožuje po celé Jižní Africe. Čtyři milióny lidí, našich bratrů a sester, sousedů, členů domorodých kmenů, jsou nakaženy nemocí Aids, se kterou žijí. Kostnatá ruka Aids už uhasila stovky velice známých a moudrých lidi, našich mladých vůdců a počet jejich úmrtí se rychle zvětšuje.
Z neznámého důvodu AIDS často považovaný za „pomalého zabijáka“ zesílil a poráží náš lid zběsilou rychlostí. Každý člověk, který zemře na nějakou neznámou chorobu, je ihned podezřelý z nakažení nějakým typem AIDS. Ale to není vše. Jméno AIDS táhne za sebou příšernou psychickou jizvu, stydlivost a omezeni sebevědomí, kterou můžeme nejlépe srovnat s leprou, jež zasáhla v minulosti antický Izrael.
Většina lidí v Jižní Africe v současné době bojuje za to, aby psychologická stigmata, které přináší AIDS, byla překonána. Přesto je společnost v Jižní Africe stále daleko od tohoto cíle, protože je velice těžké do toho boje zatáhnout známé novináře a ostatní vládní média. Jsou to oni, co tuto jizvu vytáhli na veřejnost, když zdůrazňovali, že AIDS je nemoc narkomanů a homosexuálů, tzn. Lidi, kteří jsou často úmyslně vyřazeni ze společnosti.
Časem jsme se dozvěděli, ze AIDS není nemoc pouze homosexuálů, ale že tato choroba míří i na ty, kteří si myslí že vedou spořádaný a skromný život. Jsou to novináři, kteří by měli urovnat situaci, protože jsou to oni, kteří od začátku rozšiřovali tuto lež. Na Západě se říká: „Ten který zasmradí dům velitele, musí sám najít voňavé rostliny, aby ten zápach zničil“ – toto přísloví daruji novinářům nejen v Jižní Africe ale i ostatním na celém světě.
Jste to vy, kteří jste začali tento nesmysl, vy jste zasmrděli dům velitele – nyní prosím najděte byliny a podpalte je a zničte ten váš zápach. Jsem starý člověk, pomalu 80ti letý, a nad mojí rozhněvanou hlavou prošly roky života, jako voda přes zeď hráze. Zažil jsem toho tolik, že vám mohu říci ze své zkušenosti, že to, co dnes vidíme v Jižní Africe, není nic nového, ale spíše opakování historie lidí, kteří selhali a nedokázali se poučit z historie.
Dnes se v Jižní Africe mluví o nemoci AIDS jako o nepřekonatelné nemoci. Léky jsou drahé a boj s touto nemocí neustává; hlavně kolik zůstává sirotků. Ano, viděl jsem je, ubohá, chudé stvořeni. Proč je muselo potkat na cestě životem takové neštěstí, bezcitná choroba. Viděl jsem děti v beznaději, děti, které vytrhne AIDS z náručí matek a zavede je ze slunečního dne do temnoty smrti. Viděl jsem spoustu opuštěných dětí, skoro přežívající kostry, kterým AIDS vzal matku a otce. To ale není vše. Viděl jsem následky této choroby v rodinách. Viděl jsem, jak AIDS odděluje muže od žen, děti od rodičů. Přesto ale ve mně starý hlas moudrosti připomíná minulost: „Mutwo, tohle tady už bylo! Tvoje země, tvůj lid tímto již prošel. To, co vidíš dnes, tvůj lid již jednou zažil, a nedovedl se poučit.“
V 20tých, 30tých a 40tých letech, když TBC byla nepřekonatelným zabijákem podobně jako AIDS dnes, říkalo se tuberkulóze „strávení“ a každý černoch nebo černoška kterému doktoři řekli že má „stráveni“ reagoval stejně jak reagují nakažení lidé dnes. Člověk si „v době před streptomycinem“ a dalšími kouzly proti tuberkulóze, myslel, že ho potrestal nahněvaný Bůh, věděl, že ho očekával dlouhý a pomalý boj do doby, než ho ze světa odnese Anděl smrti.
Byla doba v mé zemi, kdy choroby jako kapavka, syfilis a ostatní přenosné pohlavní nemoci, které byly přivezeny do Afriky lidmi z Evropy, byly také smrtelně nevyléčitelné jako je dnes AIDS. Jestliže AIDS stvořil tisíce sirotků, tak si vzpomeňte na dobu tuberkulózy. Ti lidé, kteří si stěžují na cenu léků, by měli poslouchat to, co jim nyní povím. Existovaly proti těmto chorobám přírodní léky – tmavé, špinavé černé kuličky vytvořené z uhlí, často na to vzpomínám.
Tyto léky byly předražené a žádný chudý Afričan si je nemohl pořídit. Vzpomínám na bezohledné bílé doktory, kteří žádali dvě krávy za malou kupku tohoto uhlí. Tento lék dodatečně způsobil u člověka zčernání zubů u těch, kteří se na něm stali závislí. Musím připomenout, že velmi malá část našeho lidu si tyto přírodní léky mohla pořídit.
Ještě dražší byly později léky na boj proti pohlavním nemocem. Vzpomínám na léky známé pod jménem 606 nebo Salvasan. Tyto léky nebyly možno sehnat a ti nejchudší na to vždy doplatili, mnoho lidí zemřelo hroznou smrtí, odporně znetvořeni syfilidou, odporně zmrzačení kapavkou. V těch dobách, stejně jako tomu je dnes, byli lidi naplněni masivní hysterií ve vztahu k nemoci jako tuberkulóza a nemoci pohlavně přenosné. Přesto celá společnost, ať už chudí nebo bohatí, věděla o škodách napáchaných touto nemoci.
Historie té doby přináší fakta – když se farmář dozvěděl, že jeden z jeho černých pracovníků byl nakažen kapavkou, nebo dokonce tuberkulózou, obával se, že tyto nemoci se mohou přenést na členy jeho vlastní rodiny, a tak odvedl černého muže nebo ženu pryč ze své farmy pod záminkou , že mu pomůže a zavede ho k “ dobrému lékaři“ do blízkého města. Farmář vzal pracovníka na cestu do města, na druhém konci lesa ho vysadil a zastřelil. Tělo odhodil do křoví a vrátil se na farmu.
Ano, to se opravdu stávalo téměř po celé Jižní Africe, a ne jen jednou. Hlavně v Natal, na Východním mysu a v Severním Transvaalu. Z tohoto důvodu se naši lidé časem začal bát bílých „tajemných záchranářů“. Stalo se tradicí, když muž nebo žena hledali pomoc u lékaře, již se nevrátili živi, jejich život skončil kdesi po cestě. Ten který hledal pomoc, potkal na cestě krutou ale rychlejší smrt.
Při mnoha příležitostech se to stávalo téměř všude po Jižní Africe, zvláště v Natal a na Východním mysu a Northern Transvaal. Naši lidé začali mít nedůvěru, když hledali pomoc doktorů, protože se stali obětí buď TBC nebo pohlavní nemoci.
Dnes je stále spousta členů kmenů Zulu a Xhosu přesvědčena o tom, že když půjdou za doktorem, budou podvedeni. Potkal jsem spousta takových lidi. Tato domněnka stále platí, jako platila před 60ti lety. A to je jedna z překážek v boji proti chorobám jako je AIDS.
V minulosti existovalo něco, čemu náš lid říkal „ingane kaNodndwa“, v překladu „děcko prostitutky“. Tento název byl používán, když matka dlouhodobě nakažená kapavkou zemřela při porodu. Takové děcko se často narodilo slepé, což můžu osobně potvrdit.
Děcko se narodilo slabé jak na těle tak na duchu, bylo někdy pokryté modřinami a nedovedlo se naučit pořádně chodit. V té době bylo často na ulicích vidět, jak nakažené ženy, prostitutky, odevzdávají děcka zabalené v ručníku mladším ženám, slečnám, „Tady máte na mě památku, moje děcko. Vychovejte ho za mne, věřím že bude v dobrých rukách!“ V té době lidi stále věřili v tradici a tajná náboženství, než to všechno bylo přerušeno vniknutím křesťanství. V té době náš lid viděl své děti jako posvěcený dar a vždy se každý postaral o to, aby v žádném kmeni nebyl ani jeden sirotek.
Všichni sirotci byli hned adoptováni, přebráni příbuzenstvem, vychováváni v důstojnosti a lásce lidmi přesvědčenými, že nejdůležitější lidskou povinností pro zdravou společnost byla ochrana a výchova dětí. V této době bylo pohlavní zneužívání dětí úplně neznámé.V této době lidi byli přesvědčeni, že neexistuje krásnější Boži dar než zdravé děcko bezbolestně narozené, ať bylo od jakékoliv matky.
Znám spoustu žen ze Sangomaského kmene, které v mládí dostali děti od tzv. prostitutek, a to hlavně v Johannesburgu. Tyto mladé ženy děcka vzaly za své a postupně je vychovaly. Jedna z nejslavnějších členek Sangomaskeho kmene v Johannesburgu byla Dorcas Danisa.
Dorcas Danisa byla pravá vědma; podobně jako Uri Geller mohla ohýbat lžíce a ostatní kovové předměty. Jednoho dne, když byla ještě mladá, ve 40tich letech, Dorcas potkala mladou opuštěnou ženu, která prodávala své tělo, aby mohla uživit svého zmrzačeného syna.
Děcko bylo zdeformované, ochrnuté od pasu k nohám. Když ho Dorcas vychovala, zázračně se uzdravilo a ona mu zajistila vzdělání. Po její smrti tento chlapec zdědil všechen její majetek. Málokdo věděl, že to nebyl její vlastní syn ale děcko svěřené před 30ti lety. Případ Dorcasi Danisi je důkazem toho, že kdykoli se narodilo postižené děcko, náš lid si takové stvořeni okamžitě přivlastnil a postaral se aby dostalo správnou výživu a aby vyrostlo v dospělého, šťastného a respektovaného člověka. Ale dnes všechny naše tradice a náboženství jsou zničené, černý lid se stal zlým, sobeckým a sprostým vůči těm, kteří si zaslouží pomoc. Dnes náš lid utíká od chudých mužů a žen, kteří jsou a dlouho byli nakaženi chorobami jako jsou AIDS a tuberkulóza.
Se sirotky AIDS lidi zacházejí húře než se zvířaty. V západních, a zároveň i křesťanských společnostech, dětí, které trpí nemocí AIDS a jsou oslabeni virem HIV, jsou bity, opuštěné a donucené pátrat po zbytcích jídel v odpadových koších. Viděl jsem to často a vždy jsem si říkal, z jakého důvodu se náš lid tolik změnil za takovou krátkou dobu. Náš národ se dnes chová velmi chladně ke svým blízkým a hlavně k vlastním sourozencům, a to proto, že jsme se vzdali naší výchovy a náboženství a začali jsme věřit každé lži, která nám byla předložena.
Dnes, když si chce adoptovat trpící nemocné děcko, člověk musí projít spoustu úřadů, odpovědět na spoustu otázek a ujít stovky mil od jednoho úřadu k druhému. Někdy, když přemýšlím ve tmě noci, bojím se o budoucnost černého národa. Bojím se o budoucnost mé zemně. Ale přesto má člověk Boží dar, kterému se říká
NADĚJE
Jakkoliv se nám zdá noc černá, jakkoliv se nám zdá bouře zlá, člověk musí vždy věřit v naději, která ho ponese jako neviditelná křídla do výšek, aby překonal jakoukoliv překážku. Ano, je dnes v Jižní Africe velká tma, je pravda že je to tam zoufalé, ale v přítomnosti bojujeme proti chorobě, která je jako každá ostatní – jen situace je často zhoršena vysokou nezaměstnaností. Tato choroba nabírá silu tím, že náš národ umírá hlady. Nikdy nemůžete bojovat proti nemoci jako je AIDS s prázdným žaludkem a zpomaleným mozkem – a když váš při tom ještě dusí nezaměstnanost! Presto ale stále existuje naděje, i když slabá naděje, pro národy jižní Afriky.
Musíme věřit této naději, bez ní jsme národ mrtvých. Je naděje, že AIDS může být překonán – je naděje, že se ekonomika v naší krajině zlepší. Je něco, co jsem se dozvěděl v mém dlouhém a trnitém životě –vypadá to, že Bůh opravdu stvořil tento svět pro zdravé bytosti – jen musíme my, lidi, držet při sobě a tím se překoná každá známá, případně neznámá, choroba. Důkazem toho je květ, který roste v Jižní Africe, na pobřeží Cape Townu.
Tato rostlina se silnou vůní je krásná rostlina podobná jemnému kapradí, rostlina s pestře červenými listy, které chutnají jako med. Tato rostlina má název Sutherlandia Fructesence – rostlina známá po tisíce let pro svou schopnost léčit lidi. (Používaná Khoi Sanem, Khoi Khoiem, Hottentotsami a také bantuským lidem. Tento lék byl jeden ze sedmi, který naši tradiční léčitelé pojmenovali. Jeden z posledních léků, který se dá použít pro celý národ, když je v nebezpečí tak, jako je dnes. Tento lék, Sutherlandia, je bezpečný a byl užíván našimi lidmi před tisíci lety.
Převzato z www: www.demiurg.cz