Kosmický had – o šamanech a DNA

Narbyho kosmický tanec mezi vědeckými vejci

Míchat dohromady vědu a šamanismus nikdy nebylo bez rizika. Kniha Kosmický had kanadsko-švýcarského antropologa Jeremy Narbyho, kterou nyní v českém překladu vydalo nakladatelství Rybka, proto snad ani nemohla doufat v přízeň širší vědecké obce.
Ve světě nadchla spíše vyznavače exotických spirituálních cest, obdivovatele přírodních národů a experimentátory s psychedelickými látkami. Nemusíte ale patřit nutně mezi ně, aby i vám stálo za to si ji přečíst. Autor dokáže psát i o tak odtažitých tématech, jako je molekulární biologie, vysloveně dobrodružně a často také s fascinujícím vhledem do možných souvislostí.

Rostliny mluví

Expedice antropologů a etnografů mezi přírodní kmeny bývaly v uplynulých sto letech poměrně četné, jeden aspekt života domorodců ale pravidelně opomíjely: vize šamanů. Západní vědci neignorovali šamanismus jako takový – coby sociokulturní, religiózní, případně psychologický fenomén býval zkoumán často. Jenže co si počít s obsahy vizí, které šamani na svých výpravách zakoušejí? Málokdo z absolventů Oxfordu, Harvardu nebo Sorbonny by riskoval posměšky kolegů a komplikoval si život tím, že by je vzal vážně a považoval je za reálné výpovědi o skutečnosti, v níž žijeme.

Přísně racionalistické paradigma západní vědy takový krok do neznáma zapovídalo jako pošetilost a sama antropologie navíc dostala do vínku pocit nadřazenosti vzdělaných bílých badatelů nad divochy. Šamanům byly dlouho přisuzovány různé psychické poruchy (psychóza, hysterie, epilepsie), takže proč jejich blouznění přisuzovat jakoukoli informační hodnotu?

Také Jeremy Narby to původně neměl v úmyslu. Když po studiích historie a antropologie na Stanfordské univerzitě vyrazil v polovině 80. let do Peru navštívit indiánský kmen Ašašinků, zajímala ho hlavně politika, práva domorodců na tradiční území a jejich schopnost využívat zdroje deštného pralesa. Coby zaměstnanec nevládní organizace Nouvelle Planete má ostatně tutéž agendu na starosti dodnes, mezitím se mu ale do ní připletla jedna neodbytná hádanka navíc.

Botanické znalosti amazonských indiánů udivují vědce odedávna a leckdy zůstává rozum stát nad tím, jak k nim pralesní divoši vlastně přišli. Malý příklad: některé kmeny po generace používaly paralyzující látku kurare, do níž namáčely hroty šípů a lovily jimi opice ve větvích stromů. Funguje ideálně – omámí zvíře tak, že spadne na zem, ale neotráví jeho maso. Přípravek vzniká mnohahodinovým společným vařením několika rostlin, respektive jejich částí. Vzhledem k tomu, že v Amazonii jich roste kolem 80 tisíc, není příliš pravděpodobné, že by domorodci k receptu došli nahodilým experimentováním. Jejich vysvětlení? Pro západního badatele se jeví nepoužitelné: botanické know-how prý indiánům prozradily samy rostliny, případně duchové.

Poznámka pod čarou

Tuhle větu slýchal od ašašinských léčitelů i Jeremy Narby. Když mu medicinmani s pomocí bylin vyléčili chronickou bolest v zádech, měl dobrý důvod jejich metodám důvěřovat. Ale tvrzení, že tajemství medicíny jim prozradila látka jménem ayahuasca (halucinogenní odvar z několika tropických rostlin), považoval v nejlepším případě za metaforu. Dokud odvar sám neokusil.

„Ti obrovití hadi jsou přede mnou, mé oči jsou zavřené a já vidím velkolepý svět zářivých světel a uprostřed těchto mlhavých myšlenek ke mně hadi začnou promlouvat řečí beze slov,“ vzpomíná na osudný večer antropolog. „Vysvětlují mi, že jsem pouhá lidská bytost. Cítím, jak mi mysl puká, a v jejích puklinách vidím bezednou aroganci svých domněnek a předsudků. Je to hluboce pravdivé, jsem pouhá a nepatrná lidská bytost, a většinu času se mi zdá, že všechno chápu a všemu rozumím, zatímco tady se ocitám v realitě mnohem mocnější, o jejíž existenci jsem neměl ani tušení.“

Silné zážitky z pralesa Narbyho přístup k vědeckému bádání zásadně ovlivnily. Slíbil si, že napříště bude brát šamany vážně a pokusí se hledat cestu mezi jejich světem a světem západního poznání. Ponořil se do knih o šamanismu, ayahuasce, halucinogenech, neurologii, mytologii, zkrátka o všem, co mu mohlo přinést jakoukoli použitelnou stopu.

Po mnoha měsících pátrání vzal náhodou do ruky knihu Michaela Harnera, antropologa, jenž býval uznávaným vědcem, dokud nezačal psát popularizační knihy o šamanismu, což ho v akademické obci zdiskreditovalo. V jedné kapitole narazil na líčení ayahuascové vize, v níž obrovská plazovitá stvoření Harnerovi objasňovala, že takoví hadi žijí uvnitř všech rostlin a zvířat. Vespod stránky je drobná poznámka pod čarou: „Trochu to připomínalo DNA.“

Jeremy Narby cítil, že konečně našel dobrou stopu, a pustil se po ní se vší vervou. Dvojšroubovice kyseliny deoxyribonukleové, onen základní kód veškerého života na zemi, při zvětšení elektronovým mikroskopem skutečně velmi nápadně připomíná obsahy šamanských vizí – motivy propletených hadů, zkroucených provazových žebříků, liány zavěšené v prostoru. Zdaleka nejde jen o vidění indiánů pod vlivem ayahuascy, Narbyho rešerše potvrdily stejné paralely třeba u australských aboroginů, domorodců z Tibetu nebo Nepálu i v rozličných mýtech o stvoření světa.

Souvislost mezi šamanismem a molekulární biologií se zdála být očividná a Narby pro zajímavost ukázal jednomu svému příteli s dobrou znalostí biologie obrazy Pabla Amaringa – peruánského malíře, který věrně zaznamenává své halucinace. Biolog se nestačil divit: „Podívej, tady je kolagen… a tady zárodečný řetězec nervového výběžku s neurity… A tohle vypadá jako chromozomy v určité specifické fázi dělení. Tady je DNA ve své vrcholné formě a hned vedle ve své základní struktuře jako nukleohiston.“ Narbymu se na obzoru rýsovala zajímavá hypotéza: šamanská cesta je možná sestupem vědomí na buněčnou úroveň, sestupem k veškeré informační databázi života.

Opatrně a s láskou

Přitažlivou kvalitou Narbyho knihy je její autobiografičnost – s badatelem prožíváme jeho tápání, přešlapy do slepých uliček i vzrušení z nečekaných objevů. Stejně fascinující je, když se před čtenářem rozevře krajina zmíněných souvislostí. Vztahy mezi biologií, šamanismem a kosmogonickými mýty přírodních národů prostě nemohou být docela náhodné, byť Narby už nedokáže svou smělou teorii přesvědčivě posouvat dál. Nemá vzdělání ani zázemí pro biologický výzkum, takže při objasňování výletů šamanů do říše DNA si vystačí jen s opatrným nastíněním možných hypotéz a jde od toho.

A dobře dělá, je totiž evidentní, že pokračování by zavánělo spekulativním fantazírováním. Narby dobře zná své limity a Kosmického hada úmyslně formuluje jako osobní vyznání, motivované přesvědčením, že přírodní lidé mají jedinečnou znalost, kterou Západ kvůli svým předsudkům neumí docenit – pokud se tedy nedá odkoukat a patentovat jako prášek na bolení hlavy.

Autor: (Petr Třešňák, Respekt, 14. ledna 2007)

Informace o Knize

Jeremy Narby: Kosmický had,
přeložila Zuzana Talířová, Rybka Publishers, 288 stran.

Jeremy Narby vytvořil na základě své knihy společný projekt s Young Gods. Amazonia Ambient Project navštívil Prahu v listopadu 2004 a k existuje k němu i album Second Nature (2004).