Proč dnes prožíváme takovou renesanci zájmu o jednu z nejstarších forem náboženského života – o praxi šamanismu? Myslím, že velká část fascinace šamanismem spočívá ve skutečnosti, že je nezpolitizovaný, protože všechna náboženství začínají jako duchovní zkušenost, jež se později zpolitizuje a zbyrokratizuje. Šamanismus ve svých nejstarších i nejmodernějších formách připomíná demokratismus duchovní zkušenosti, ve které je hierarchie vyhražena úrovním zkušenosti spíš než kněžím a biskupům. Každá úroveň a každý rozměr reality je dostupný tomu, kdo si dá námahu učit se a praktikovat cesty a způsoby duchovního hledání.
V praxi šamanismu může mít každý přímou duchovní zkušenost a zjevení, nezprostředkované strukturami, neurčené církví nebo doktrinou. Velmi to oslovuje všechny, kteří hledají samostatnost na duchovní cestě.
A jaká je to cesta! Šaman totálně vnímá živý svět, jenž je ve všech svých částech osobní, cítící, schopný poznání a použití. Tento pananimismus dává šamanovi jeho sílu a nadvládu, které mohou být použity k léčení, obnově, a k tomu, aby se do profánního světa dostaly transformující síly posvátného času a prostoru.
Šamanova schopnost samoregulace stavů vědomí mu kromě toho umožňuje sloužit jako most mezi běžnou skutečností a transpersonálními sférami. Šamanská praxe změněných stavů vědomí je tak specifická – ať už je navozena bubnováním, zpěvem, půstem, regulací teploty, senzorickou deprivací anebo látkami, měnícími mysl – že někteří etnologové, jako Michael Harner, označují tyto stavy jako šamanské stavy vědomí [shamanic states of consciousness, SSC – pozn.překl.], aby je odlišili od všednějších změněných stavů vědomí [altered states of consciousness, ASC – pozn.překl.]. Cesta šamana opravdu vyžaduje jako počáteční kroky radikální dezintegraci a disociaci, stejně jako techniky vědomého vstupu do chaosu. Šaman žije neustále v extrémech, mimo sebe a nad sebou, a prožívá extázi jako podmínku svých schopností, i když zkoušky odvahy a cesty do říše stínů sebou přinášejí taková muka duše, která kromě šamana dokáže málokdo snést. V šamanské cestě získávají psychika a vesmír přístup k sobě navzájem; šaman se stává cestou pro stvoření a duchy, pro oživenou přírodu a rozhodnutí bohů. Umění a disciplína, jež vyžaduje takový zvláštní vztah, jsou nesmírné a hodně přispívají k úctě, jaké se šamani po tisíciletí těší.
Příspěvky v tomto sborníku popisují šamanskou praxi a myšlení tím nejpřístupnějším způsobem, jaký byl kdy nabídnut veřejnosti. Je ukázána hloubka šamanské kultury, její trvání a zvláštní způsob konzistence v metodách i metaforách od nejvzdálenější minulosti až po budoucnost, překračující rámec jednotlivých kultur.
Strukturu světa popisuje šamanské vědomí velmi podobným způsobem bez ohledu na to, kde šaman žije. Svět má tři úrovně – nebe, zemi a podsvětí – spojené ústřední osou. Znalosti a techniky šamana se týkají schopnosti pohybovat se z jedné úrovně do druhé.
Je zvlášť vynalézavý pokud se týká pochopení tajemství přechodu na jinou úroveň; přechodu otvorem nebo dírou v realitě (často popisovanou jako stanová tyč nebo pilíř), kudy sestupují bohové na zem a mrtví do podsvětí. Duše šamana v extázi dokáže vzlétnout vzhůru nebo dolů při cestě do nebes nebo do pekla. Tato světová osa, chápaná lokálně, ale představující samotné centrum všech věcí, je pro šamana místem, v němž se stávají zjevným posvátný prostor a čas. To je v archaických kulturách vždy prerogativem šamanů. Jen oni, řečeno slovy Mircea Eliadeho, „vědí, jak projít centrálním otvorem; jen oni transformují kosmoteologickou představu v konkrétní mystickou zkušenost“. Jinými slovy, pro společenství je ústřední pilíř domu nebo vrchní otvor ve stanu symbolickým potvrzením schopnosti lokálního prostoru a času přejít do posvátného prostoru a času. Je to místo, které umožňuje poslat modlitby a oběti Svatým. Pro šamana je však mystickým itinerářem a počátkem velké cesty.
Jiným aspektem relativní konzistence, nalezené v šamanských kulturách, je vzpomínka na to, co lze nazvat „světovým mýtem“. Mnohé takzvané vyspělé kultury si také připomínají slovem i písmem fragmenty tohoto mýtu, ale šamanská tradice zachovává pozoruhodnou podobnost narativních témat v nejrůznějších místech, národech a kulturách. Vypadá to, jakoby šamanský mýtus plnil funkci zapomenuté gnose. Etnolog a lingvista Roger Westcott poznamenal: „Zajímavé na tomto narativním vzorci, rozšířeném po celém světě, je to, že popisuje archaický svět, nebo přesněji řadu světů velmi odlišných od těch, které jsou dokumentovány historiky nebo rekonstruovány prehistoriky“ („Minds Out of Uniform“ [Neuniformované mysli], ve: The Forum for Correspondence and Contact, 13:1, listopad 1982, s.1-15).
Když se díváme na fenomenologii tohoto světového mýtu, objevíme pozoruhodnou skutečnost, že většina jeho verzí nám vypráví o tom, jak nejstarším stadiem lidského života byl jakýsi zlatý věk světla, hojnosti, harmonie a něhy s věčným létem. Na nebi byl pokaždé velký a zjevně stacionární světelný objekt, různě známý jako „kosmické vejce“ nebo „noční Slunce“, který byl předmětem uctívání a obdivu lidí. Naši planetu spojoval se zářícím objektem žebřík, strom, hora, schodiště, sloup nebo provaz, považovaný za axis mundi, světovou osu. V mnoha těchto mýtech vystupují a postupují podél této osy andělé nebo zvláštní božské bytosti.
Ve většině těchto mýtů se pak příběh změní a vypráví o katastrofickém konci zlatého věku, zahrnujícím zmizení velkého světla, světovou potopu nebo požár, obrovské zemětřesení, vroucí moře, ohlušující zvuky a dlouhou tmu, po nichž následuje delší období klidu mezi katastrofami. Takto se začnou střídat věky, a každý z nich je drsnější a méně harmonický než předchozí.
Partner www stránek
V minulých letech aspekty tohoto mýtu získaly zdánlivě vědecké potvrzení v teorii katastrof takových vědců jako je Immanuel Velikovsky. Pomocí této teorie vysvětloval změny na Zemi a jejich působení na vědomí. Shoda mezi vědeckými poznatky, šamanismem a mýtem souvisí s vlivem, kterým působily tyto globální katastrofy na vědomí, jeho fragmentaci a odcizení individuálního života od svého zdroje.
Staří gnostici mluví s rozčarováním o tom, že jsme byli vrženi do světa, v němž jsme nikdy nechtěli být. Moderní gnostik Heidegger mluví o našem stavu jako o entworfen – našem „vržení“ do existence, a samozřejmě že všichni existencionalisté mluví o rozčarovaném vědomí a o vědomém odcizení jako o primárním stavu lidstva.
Katastrofy patrně rozbily kolektivní vědomí tak, že individuální mysli už neměly přístup k myšlenkám druhých, alespoň za normálních okolností. Katastrofy také polarizovaly rozdíly a udělaly z nich protiklady, takže se ostře zdůraznily emoční rozdíly mezi muži a ženami, mladými a starými a mezi jedním společenstvím a druhým. Kromě toho, a to je zvlášť závažné, se také zdůraznilo rozdělené já. Ptáme se, proč jsme tak slepí a vydaní napospas třídění v mysli, „ismům“ a „logiím“, které tlačí naše myšlení do úzkých chodeb. Někdy si vzpomeneme na masové trauma, související s rozdvojením našeho tělesného a duchovního vnímání. Staré národy považovaly nebeská tělesa a přírodní síly za obdařené myslí. My to popíráme a nazýváme to pověrou nebo animistickým myšlením, anebo, jsme-li opravdu zkažení myšlením, antropomorfismem. Možná, že došlo k tomu, že při katastrofě jsme byli odtrženi a stali jsme se antropocentristickými, ztratili jsme spojení s přírodou, s planetou, s „bohy“ a s druhými lidmi navzájem.
Moderní tradenti mýtů a média opravdu mluví o katastrofě jako o výrazu Božího hněvu, takže došlo k posunu od teocentrismu k egocentrismu, od identity v Bohu k identitě v konkrétní podobě. Imago Dei k němuž jsme byli učiněni mělo stále méně a méně lidskou podobu. Čím větší byla identifikace s konkrétní formou, tím větší byla potřeba tuto formu bránit, a tím větší byla i identifikace s těžkopádnými strukturami a zkušeností ega.
Tak vznikly rigidní struktury a my se nedokážeme neidentifikovat se svou zkušeností. Hodně moderního psychologizování souvisí s příliš rigidní identifikací se zkušeností a s uvězněním v myšlenkových strukturách. Bohužel také příliš mnoho tohoto psychologizování adaptuje člověka k tomu, aby byl šťasten ve vězení nebo aby si vytvářel příjemnější vězení, ve kterém se nakonec naučí milovat vězně.To, co se tedy stalo, bylo samozřejmě oddělení různých úrovní sebe sama a ztráta komunikace jako snadného, přirozeného a běžného stavu bytí. Hluboké spojení se stává něčím mimořádným, a vyžaduje si také mimořádné úsilí. Tyto úvahy o světovém mýtu, jeho důsledcích a významu zčásti zdůvodňují šamanovu cestu a jeho génia, protože tvrdí, že hluboká komunikace se stala nemožnou pro všechny s výjimkou šamana a mystiků, kteří jsou ochotni podstoupit obrovské tělesné, duchovní a psychologické úsilí k tomu, aby pronikli závoji těla, mysli a ducha, položenými v minulosti.
Uvědomte si například univerzálnost chápání času v šamanismu, snad nejlépe vystiženému pojmy snový nebo zastavený čas. Tento druh času je dosahován částečně také uvedením do šamanských stavů vědomí, které umožňují, aby byl zastaven normální denní čas a aby byl získán přístup k trvacímu času. V tomto trvacím, rozšířeném posvátném čase je vždypřítomný Počátek, čas před katastrofou nebo čas Stvoření, stále zde. Čas se stává silou, která může pronikat rovinami světa do sféry nebo dimenze, kterou si šaman přeje navštívit.
Aby bylo možno navštívit tyto sféry, dochází k aktivaci schopností vnitřní imaginace a vizí, nejkritičtějšímu aspektu výcviku šamana ve všech šamanských kulturách. Ve změněných stavech praktikuje kandidát šamanství tak živou mentální a fyzikální imaginaci, že zablokuje normální vnímání a tělesné pocity. Tyto vnitřní obrazy mohou být například tak jasné, že šaman je dočasně oslepen. Šamanovo imaginární nebo sekundární tělo může být tak vyvinuté, že šaman má opravdu plný fyzický prožitek jiného místa nebo dimenze.
Když dokáže kandidát šamanství prožívat takovou živou imaginaci, nastává druhá fáze výcviku, směřující k tomu, aby se naučil rozehrát a řídit vnitřní imaginaci a obsah vizí. Tímto způsobem může vyvolat duchy a vnitřní spojence, může se dovědět, jak přijít do kontaktu se správnými vůdci a pomocníky – těmi, kteří budou jeho ochránci a dárci síly – a vyhnout se démonickým a oslabujícím duchům.
U australských domorodců směřuje tento výcvik k rozvoji toho, co nazývají „silné oko“. Pohled šamanů na celém světě je často popisován jako nepříjemně intenzivní, spalující kulturou získané závoje, šokující připomínáním toho, kdo a co opravdu jsme. Toto „světlo“, nebo rovnou osvícení, je velmi dobře popsáno ve zprávě badatele Knuda Rasmussena o iniciaci šamana u Inuitů v Hudsonově zátoce.
Autor: Jean Houston, článek převzat z www: atia-gihara.cz
