Novošamanismus po česku

Novošamanismus po česku

Ve světě přeplněném informacemi a neustálými podněty tříštícími pozornost a schopnost tichého soustředění vyvstává potřeba po změně nebo alespoň alternativě, která by poskytla jiné dimenze života. Takovou alternativou může být novošamanismus.

„‚Primitivní‘ jakožto ty společnosti, které zůstaly negramotné a nepolitické, zatímco se nutně rozvíjely a rostly ve směrech, které měly civilizované společnosti sklon ignorovat. Tím, že používají méně nástrojů, nezajímají se o historii, má u nich ústní tradice přednost před zaplněnými knihovnami, nejsou vlečeni společenskými cíli a požívají značné svobody v pohlavním a vnitřním životě, žijí tito lidé převážně přítomností. Jejich každodenní skutečností jsou: síť přátel a rodiny, pole citů a energie, jakým je lidské tělo, země, na které stojí, vítr vanoucí kolem a nejrůznější oblasti vědomí,“ napsal Gary Snyder ve svých úvahách Zemědům. A není zdaleka jediný, koho fascinuje život v mytologické přítomnosti v úzkém vztahu s přírodou, provázený širokou imaginací a bližší subjektivní znalostí vlastních fyzických schopností.

Nádech oné nostalgie po zlatém věku přírodních národů, žijících v ideálním světě ne nepodobném představě ráje, řízeném přísnými, ale spravedlivými zákony přírody, nelze v současné západní společnosti přehlédnout. Vzpomínka na ztracenou prvotní čistotu myšlení a žití se čím dál více ozývá v kruzích novopohanů, v čarodějnických kultech, v novošamanských hnutích, ale i v oblasti ekologických a genderových aktivit. Je výzvou ke změnám v myšlení i jednání a bohatou inspirací při hledání cesty životem.

Inspirace indiány

Skutečnou explozi českého zájmu o kulturní dědictví původních kultur jakožto inspiraci pro vlastní duchovní růst lze zařadit až do posledních deseti, respektive patnácti let, kdy doba přímo pobízí jednotlivce k individuální práci na sobě samém. Ovšem už v 19. století uchvacovala kultura indiánů některé české šlechtice a mecenáše, kteří zakládali sbírky — například Josefa II. Colloredo-Mansfelda na zámku Opočno nebo Ferdinanda d´Este na Konopišti. Jimi se inspiroval rovněž Vojtěch Náprstek. Ještě i habsburská monarchie zažila vlnu woodcraftu a skautingu, která čerpala z amerických vzorů. Zejména woodcrafteři vedení Milošem Seifertem si brali za vzor ideu ušlechtilého severoamerického indiána jako duševně i tělesně silného člověka žijícího v souladu s přírodou. Doba okupace i nástup komunistického režimu činnostem podobně orientovaných skupin příliš nepřály.

Po roce 1989 začaly vznikat organizace typu Indian Corral, činnost obnovila Liga lesní moudrosti a samozřejmě zůstala různá neoficiální sdružení. Při návštěvách českých indiánů jsem se setkala s termíny euroindiáni, hobisté, ale také s neochotou ztotožňovat se s podobnými nálepkami: „Jsem prostě Irokéz, Lakota…“ Mají společné to, že se chtějí co nejvíce přiblížit životu skutečných indiánů, ať už jde o styl oblékání, vaření, bydlení v tee-pee, výroby zbraní a dekoračních předmětů, ale i napodobování posvátných obřadů či vytváření indiánských potních chýší sweatlodge. V devadesátých letech však začala vznikat i nová hnutí s navenek sekulárním charakterem, kompilující prvky náboženství indiánských kultur s pozůstatky původní evropské mystiky. Tyto události zasáhly také Ligu lesní moudrosti, která zprostředkovala většině pozdějších euroindiánů jejich vůbec první kontakt s indiánskou mystikou. Nekritické zavádění indiánských rituálních praktik do navenek demokratické a nenáboženské organizace vyvolalo vlnu nesouhlasu nejen u členů, ale také u příslušníků původního indiánského etnika. Vnímali to jako vykrádání své duchovní kultury, což už řadu let vytýkali rovněž hnutí New Age. Čeští euroindiáni nakonec tento směr opustili a indiánská spiritualita se přesunula do individuální sféry.

Novošamanští guruové

Než se pustíme dál do světa novošamanismu, vyjasněme si pojmy indiánská spiritualita a novošamanismus. Zájem o indiánskou spiritualitu se úzce pojí s konkrétními indiánskými etniky, což neplatí pro některé podoby novošamanského hnutí. Ty se soustřeďují především na využití šamanských či indiánských duchovních praktik v běžném životě, zatímco jejich původ a souvislosti s kulturou, z níž vzešly, zůstávají mimo střed zájmu.

Jedním z guruů dnešních novošamanů je americký etnolog Michael Harner. Svou knihou Tajemství šamanismu oslovil široké pole duchovních hledačů, kteří putují po alternativních náboženských směrech a vytvářejí si z nich stále novou individuální religiozitu. Kniha popisuje šamanskou praxi různých domorodých etnik, především jihoamerických indiánů kmene Chivaro a Konibo. Upozorňuje jak na léčitelský aspekt šamanismu, jenž dnešní západní medicína do jisté míry opomíjí, tak na možnost osobního růstu člověka skrze šamanské techniky. Jde o jakýsi zjednodušený návod, jak se tady a teď stát šamanem, jak praktikovat šamanismus v několika jednodušších úkonech a cvičeních. Harner sice upozorňuje na mnohem složitější souvislosti šamanismu a obtížnost získání šamanských schopností, zároveň však tvrdí, že člověku postačí dosáhnout šamanského stavu vědomí a poznat v něm své duchy pomocníky: „Dosáhnete-li úspěchu v uvedených fázích, můžete se klidně nazvat šamanem.“

Na rozdíl od společenské funkce šamana, charakteristické například pro indiány, Harner klade důraz na individualitu. Tvrdí: „můžete pracovat pouze proto, abyste pomáhali sobě“. Velmi poutavé je neskrývané nadšení pro věc a pozitivní přístup ke všemu, co s sebou šamanismus a jeho techniky přináší: „seznámení se šamanismem, to je proces úsilí a radosti, který nikdy nekončí“.

Západní šamani si oblíbili a hojně citují také Caitlin Matthewsovou, autorku knihy Zpívej své duši na cestě domů, která zde navrhuje další řadu návodů k osvojení šamanských technik. Podle ní se moderní šamanismus „zaměřuje na současné problémy a pomáhá lidem znovu se spojit se zemí prostřednictvím rituálů a léčebné praxe. Vytváření rituálů šamanskými prostředky posiluje lidi, kteří byli zbaveni síly spíše odcizujícími než opětně integrujícími náboženskými prostředky“.

Podobně jako Harner, i Matthewsová zdůrazňuje užitečnost šamanismu, a s tím související praktický přístup. Nechybí ujištění, že jej mohou provozovat heterosexuálové i homosexuálové. Autorka však upozorňuje i na nebezpečí deformace šamanismu: „Nedostatečné porozumění jeho podstatě, úpadková kultura a vliv technik ‚new age‘, které k šamanismu nemají žádný vztah, často znehodnocují celosvětovou tradici šamanismu místními ‚specialitami‘.“

Co je ale kritérium pro dostatečné porozumění podstatě šamanismu a kdo ze západních vědců či laiků si jej vůbec troufá definovat?

Na statku i na webu

S příznivci novošamanismu se můžeme setkat například v jižních Čechách. Šaman Miroslav Kašpar pořádá na statku ve Skřidlech vedle kurzů holotropního dýchání semináře šamanského bubnování, chůze po žhavém uhlí nebo třeba indiánské potní chýše. Během několikadenních workshopů Cesta bubnu si účastníci vyrobí a v potní chýši zasvětí vlastní šamanský nástroj. V ceně je rovněž seznámení se základními dovednostmi šamanismu — cesta do světa pod zemí pro sílu k léčení, za sebepoznáním a pomocníkem ze světa zvířat, či do říše nebe pro inspiraci a základní rytmy bubnu.

Rovněž šaman Ivo Musil (www.samani.cz) nabízí pestrou směs služeb: šamanské léčitelství, poradenství, věštění a předpovídání, přednášky a především zážitkové semináře podle Michaela Harnera, který založil neziskovou organizaci The Foundation for Shamanic Studies. Harnerovské semináře komplexně seznamují s metodou jádrového šamanismu. V základním semináři se účastníci naučí vstupovat pomocí rytmického zvuku bubnů a chřestidel do změněného stavu vědomí a rozšířit svou schopnost vnímání i na tu část reality, která nám v běžných situacích zůstává skrytá. Během symbolického cestování do spodního, středního a vyššího světa, které je založené především na individuální fantazii a schopnosti vizualizace, se účastník setká se svými silovými spojenci — silovým zvířetem a učitelem, učí se s nimi komunikovat a využívat jejich síly k řešení svých problémů.

Nadstavbové semináře, do kterých se můžou přihlásit pouze absolventi základního kurzu, nabízejí hlubší poznávání neobvyklé reality a s tím související prohlubování a zdokonalování vlastních šamanských schopností. Obvykle se věnují konkrétnímu tématu či aktuálnímu problému, například smrti a umírání, práci s duchy přírody, léčení Matky Země a podobně. Seminář poskytuje prostor také pro řešení individuálních problémů a otázek jednotlivých účastníků.

Pro účastníky harnerovských seminářů je typická neukotvenost. Žena, která svůj příběh šamanského večera pověsila na internetové stránky, sama sebe označuje jako bytost na cestě. Teď se inspirovala šamanismem, což nikterak nebrání tomu, aby se pozítří vydala například po buddhistické diamantové stezce. Tomu napomáhají také šamansky a ezotericky orientované weby, které slibují prohloubení vlastního sebepoznání i poznání Universa, zlepšování zdraví i kvality života, přičemž zdůrazňují to, co dnešní člověk jistě ocení — individualitu a dostupnost. Kromě několika minut času a nahrávky šamanského bubnování není třeba žádných dalších rekvizit.

Virtuální realita kyberprostoru dovoluje přímo šamanský let napříč kulturami, tradicemi i společenskými rolemi. Během několika sekund lze bez rozpaků přesídlit od castanedovského šamana–bojovníka k populárnímu šamanovi-Keltovi či zavítat do jurty, kde právě probíhá obřad sibiřských šamanů, a mezitím si objednat tradiční šamanský buben a přihlásit se na seminář šamanského léčení.

Šamanismus stokrát jinak

Novošamanismus ve své šíři zahrnuje množství individuálních přístupů, vedoucích od přesných definic příznivců Harnerovy The Foundation for Shamanic Studies přes řadu nezávislých šamanů a novošamanů, z nichž každý charakterizuje svou praxi specifickým způsobem, až k osobám, které na toto téma nehovoří, a patrně hovořit ani nebudou. Troufám si říct, že novošamanismus má tolik podob, kolik příznivců se k němu hlásí.

Článek vychází z diplomové práce Západní civilizace versus přírodní kultury — transformace šamanismu v postmoderní společnosti — situace v Čechách, Dominika Sommerová. Je ke stažení na webových stránkách Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

Článek převzat z www: www.sedmagenerace.cz