Šamanský prezident
Oheň obklopují postavy v čelenkách z peří a pláštích se zvonečky. Bubnují o sto šest, mumlají zaříkávadla. Tuvinští šamani se také sdružují do organizací, mají prezidenta, dávají si diplomy, průkazy a berou léky na revma.
Jsou to medicinmané s nadpozemskými schopnostmi anebo komedianti, co luxují peněženky etnoturistů? Odpověď jsem hledal v jejich sídle a zároveň středobodu Asie Kyzylu.
„Máš nějaké pozvání nebo doporučení,“ vyhrkne na mě šamanka Aj – Čurek, která šéfuje centru Devět nebes. Po trase Praha, Moskva, Novosibirsk, Abakan, Kyzyl jsem zrovínka dorazil, takže se zatvářím dost zklamaně. Šamanka nervózně obejde jednu ze dvou jurt, pohlédne na Jenisej a pošle mě za prezidentem. Netuším, co ode mě chce, ale podvolím se.
Prezidentův glejt
S dvacetikilovým batohem následuju malého průvodce, který mě upozorní, že bych měl přinést dárek. Podle rady nakoupím v místním magazínu mléko a sušenky. Dojdeme k malé roubence za budovou národního muzea. V ní se skrývá kancelář šamanského prezidenta Kenina Lopsana Monguše Borachoviče. Čeká na něj už několik prosebníků, ale starý pán pokývne zrovna na mě.
Podám mu dobroty, vystrčím dlaně nahoru. Na důkaz přijetí mi do nich tleskne a usadí se. „Chtěl bych několik dní strávit s místními šamany,“ říkám. Ve tváři se mu rozezní mimika neporozumění, takže žádost mnohem hlasitěji opakuji. Začne něco vyťukávat v pradávném psacím stroji na papír, pak tam bouchne dvě razítka. „Jde o placenou službu, ale Čechů si velmi vážím, takže to je zdarma,“ podá lejstro, které mi otvírá dveře do tří místních šamanských center.
Šamanka Aj – Čurek je spokojená a vpustí mě do jedné z jurt. „Za nocleh se tady neplatí. Ale za konzultace, přítomnost na obřadech a focení ano,“ odlehčí mé peněžence o skoro dva tisíce korun. Prý se mohu zdržet zhruba týden. Beru to v pohodě, vždyť za nocleh v některém z hotelů bych dal čtyřnásobek a postavit si stan v přírodě se zde nevyplácí. Tuvinci mají za pasem vždy pořádnou kudlu a posilnění alkoholem ji vytahují tak často, jako učitelka třídní knihu.
Učení šamanky
Prohlédnu si hlavní budovu šamanského centra. V přijímací místnosti zjistím, zač je v kraji magie. V ceníku jsou nabízeny léčba nemocí, rituální obřady, vysvěcování kanceláří, věštba a tak dále. Stojí od několika stovek až po tisíce korun. Jedna fotka koštuje tři stovky, takže jsem rád, že se mě to jako tovaryše netýká. Zato musím překládat šamanská moudra americkým etnoturistům a při rituálech, kde se bubnuje, tančí kolem ohně a zpívá hrdelním hlasem, přikládat do ohně.
Nervní mistrová Aj – Čurek, v překladu Měsíční srdce, zdědila svou sílu po generacích předků. „Otec jezdil zaříkávat koně a léčit lidi do Mongolska. Někdy šlo o zločince, z nichž odvracel kletby jejich obětí. Byl plný temné síly a jednou v noci mu lokomotiva ujela hlavu. Nad jeho hrobem jsem z žalu vypila dvě láhve vodky,“ vysvětluje s tím, že s duchy není žádná sranda.
Znají ji po celém světě. V USA vydělala při přednáškách dost dolarů, ale manžel už si prý nepřeje, aby cestovala. Američané, kteří sem za ní přijeli, jsou právě absolventi jejích zámořských kurzů. Etnoturisté spí v hotelu, před krvelačnými komáry je brání nánosy repelentu, na rituálech poskakují zasvěceně kolem ohně a nejspíš solí jako mourovatí.
V Duchu medvěda
Prezidentský glejt mi ale zaručuje přístup ještě do dalších šamanských organizací, což jsou Buben a Duch medvěda. V posledně jmenovaném to vypadá na nějakou slavnost. Podřezávají se ovce, vyvěšují fáborky a z domu voní cukroví. Až později se dozvím, že tam oslaví páté výročí vzniku. Očekávám nějakou sborovou seanci anebo kvílení nad ohněm, ale přichází jen poloviční uspokojení.
Pyramida ze dřeva opravdu vzplane. Místní vedoucí Dopčun Karaool Tuljuševič do ní vhodí sýr a chléb, s ostatními šamany několikrát zabubnuje, zachrčí litanie, ale to je vše. Pak už se vrhne k pištícímu mikrofonu a velebí úspěchy organizace. Každému z kolegů předá diplom a členskou průkazku. Pozvaní hosté jim přinášejí dary. Od různých balíčků s hygienou či cukrovím až po televizor. Když si člověk odmyslí hábity s kravskými rohy, péry a zvonky, jako by se ocitl na schůzi komsomolu.
„Vznikli jsme oddělením z organizace Buben a spojením šamanů z několika regionů. Věříme v medvěda. Je dobré, když se šamani sdruží, mohou si navzájem pomáhat a radit,“ poučí mě Tuljuševič v pohodlí vlastní kanceláře. Vypočítává, že v Tuvě může být zhruba dvě stě padesát, z toho v Kyzylu nejvýše šedesát šamanů. Hodně jich prý za rudého teroru zahubilo zločinecké KGB.
Na posvátné hoře
U Aj – Čurek kroutím poslední noc. V dřevníku narazím na jejího šamanského kolegu, jak si to rozdává s půvabnou černovláskou. Šlo o stejného maníka, který později od lidí šviháním biče odhání zlé duchy. Mě flákne přes záda trochu silněji. „Věřím jim. Když mi vymírala rodina, poradili mi přesadit strom, jenž byl prý duchovně spjat s naší rodinou. Pak umírání přestalo,“ říká po obřadu učitelka základní školy. Nezbývá než konstatovat, že víra hory přenáší.
Partner www stránek
Na jednu z místních hor se následně vydám. Se šamankou Ludmilou Oyun se taxíkem přesuneme ke vzdálenému posvátnému masivu Chayrakan. Ludmilu, bývalou pracovnici školské inspekce, opustil manžel a zůstala sama se dvěma dětmi. Pár let před důchodem měla vidění, že bude šamankou. Vyučila se a zařadila do kolektivu centra Duše medvěda. Z tašky jí cestou vypadávají různé prášky. U úpatí 1300 metrů vysoké hory mi do ruky vloží bonbony, abych je donesl na vrcholek, takže šlapu. Prý se mi za podarování duchů dostane věčného štěstí a zdraví.
Zůstávám však stále nevěřícím Tomášem či spíše hloupým českým Honzou. Šamanismus v Tuvě je pro mě něco mezi kolchozem, apatykou a iluzionistickou show v kostýmech. Nanejvýš se přikláním ke knize etnoložky a spisovatelky Pavlíny Brzákové Dva Světy, kde dává autorka zmíněným šamanům pěkně do těla. Její magický příběh šamanského učně v podstatě končí tím, že by měl každý šaman hledat moudrost hlavně sám v sobě.
A to platí nejen pro šamany.
Převzato z www: www.g2.cz
