John Red Shirt, vlastním jménem Jan Suchánek, je velký obdivovatel severoamerických indiánů, konkrétně Lakotů, Apačů a Šajenů.
Spolu se svou přítelkyní Danou (její indiánské jméno je Thuma Thethi) otevřeli jako první informativní studánku pod záštitou projektu Lepší svět je možný, aby získali více lidí i přátel pro společnou myšlenku vzájemné podpory a snahy o navrácení tradic a solidarity, přátelských mezilidských vztahů a soudržnosti.
„Po několika letech hledání jsme nalezli statek z roku 1898 v malebné krajině středních Čech u Sedlčan. Toto místo nás tak okouzlilo, že jsme se spojili s naším přítelem Chrisem NgUenem, sochařem ze Singapuru, mistrem Feng Shui a spolu s ním jsme to zde navštívili.
Po zjištění všech energií, které nás obklopovaly, jsme si nechali areál pojmenovat na MeZon (Meditační Zóna). Toto klidné prostředí s mnoha energiemi přímo volalo po tom, pustit se do rekonstrukce a vytvořit v tomto objektu centrum odpočinku, relaxace, inspirace a návratu k tradicím našich předků.
Chceme tu vytvořit klidné místo pro setkávání lidí, výměnu zkušeností, tvořivých dílen a podnikání v duchu vzájemné podpory a spolupráce,“ říká John Red Shirt.
Podle něj je další vizí dobudovat toto centrum a rozšířit společně s dalšími lidmi síť těchto informačních a odpočinkových míst i v jiných regionech České republiky, případně i v zahraničí.
Nedílnou součástí MeZonu je nyní i vznikající indiánská vesnička, kde se odehrávají obřady potní chýše a šamanské bubnování. Organizují se tu i workshopy na rozvoj osobnosti, objevení životních vizí a získání trvalých finančních zdrojů.
V MeZonu se tedy klade důraz na šamanismus. Není ale šamanismus chápán spíše jako fenomén současnosti? Ptáme se Johna Red Shirta: „Možná ten dojem vzniká, protože jde o jev, který se v našich zemepisných šířkách nevyskytoval.
Je třeba si ale uvědomit, že vědomosti našich předků upadly s vývojem křesťanství v zapomnění a mají přitom se šamanismem úzkou souvislost. Podívejme se třeba na Slunce, jeho koloběh, letní a zimní slunovrat. Zde si předkové ověřovali svůj život, smrt i znovuzrození.
U Keltů byli v tomto mistři druidové, vlastně keltští šamané. To, že druidové věděli o těchto věcech, dokládají dochované skalní kresby. U domorodých národů pozorování přírody vůbec vycházelo z pohybu Slunce.“
Jedním z největších propojení, s nímž se lze v MeZonu setkat, je obřad zasvěcení, jako součást iniciace mladých. Indiáni tento obřad provádějí tak, že jsou účastníci zavedeni do divočiny, kde bez jídla, vody a ohně vyčkávají, až se jim zjeví zvíře, nebo jiný duchovní učitel a vyjeví jim smysl jejich života.
Podle indiánských legend je člověk bez vize a pomocníků z jiných světů politování hodný. Neví, co se od něj v životě očekává, a neví, kdo vlastně sám je.
„Je jasné, že takto drastické podmínky nevyžadujeme, přece jen na ně nejsou lidé připraveni. U mnoha přírodních národů, například v Austrálii nebo v rovníkové Africe, jsou mladí lidé vytrženi ze svého prostředí a musí hladovět nebo držet speciální dietu.
Podle tradice je jim potom vyražen zub, jsou tetováni nebo zjizveni. Iniciace kdysi samozřejmě probíhaly i u nás, třeba Germáni posílali své mladíky do divočiny pod dohledem starších.
Partner www stránek
Tyto praktiky lze vystopovat například v pohádkách bratří Grimmů nebo v legendě o Robinu Hoodovi, který žil se svou družinou v pustém lese,“ pokračuje Jan Suchánek.
„Abychom ale nechodili daleko, blíží se 2. listopad, Památka zesnulých, lidově Dušičky. Ukazuje se, že pojmy narození a smrt patří neodmyslitelně k lidskému životu. Lidé věřili a věří, že duše zemřelých se může vrátit zpět na Zem.
Většina náboženských filosofií popisuje nějakou formu posmrtného života, východní hovoří o reinkarnaci, křesťanství vychází z toho, že Ježíš po ukřižování vstal z mrtvých a lidé, kteří v něj věří, mohou být po smrti spaseni.
Prapůvod opět spadá až do doby Keltů. Jejich kalendář začíná 1. listopadem, pouze v tento den se mohly duše vrátit zpět na Zem. Proto byly zapalováy ohně, které jim měly pomoci najít cestu zpět. Tato tradice byla vytlačena zhruba v 8. století svátkem Všech svatých,“ dokládá z historie John Red Shirt.
Podoba dnešních Dušiček je podle něj všude takřka stejná. Navštěvují se hroby, zapalují svíčky, vzpomíná se na ty, kteří mezi námi již nejsou. „Žádné svátky se ale neobešly bez jídla.
Na tento svátek se peklo především pečivo z kynutého těsta, tvary podobné zkříženým kostem, kterým se říkalo kosti svatých. Pověra říká, že když na Dušičky prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy,“ vysvětluje provozovatel MeZonu.
Jak dodává, v současné Evropě se začíná ujímat i americká podoba tohoto svátku – Halloween. „Málokdo však ví, že se v Podkrkonoší slavily Dušičky jako v Americe s průvody strašidelných masek. Tyto tradice jsou staré stovky let.
Původně se slavnost jmenovala Samhain, což v keltském jazyce znamená konec léta. Potomci starých Keltů, Irové, kteří se vystěhovali za prací, ho pak přivezli do Ameriky, kde se rozšířil.
Myslím, že stojí za to dát si práci se srovnáním tradic našich předků a tradic jednotlivých kultur po celém světě. Určitě bychom byli velmi překvapeni, nakolik jsou zdejší rituály a obřady podobné těm v Austrálii, Africe, či Severní nebo Jižní Americe,“ uzavírá John Red Shirt.
Publikováno v časopisu VE HVĚZDÁCH
