Fotograf Reflexu Stanislav Krupař se vrátil ze Sibiře, kde dokumentuje obnovu šamanismu
Z Prahy je to do jihosibiřského Kyzylu něco kolem šesti tisíc kilometrů. Ale o těch pět dní ve vlaku nebo osm hodin v letadle a o další den harcování v autě přes horské průsmyky stejně nejde. Ta vzdálenost je totiž kulturně nepřekročitelná.
Kyzyl je hlavní město Tuvy, nejchudší a nejpropitější části ruské říše, země, která má podle všech geografických i historických předpokladů blíž k Mongolsku než k Rusku. Ostatně bible byla přeložena do turkické tuvinštiny teprve loni. V Rusku mají Tuvinci pověst divočáků, kteří, když se napijí, hned sahají po nožích. A pije se tvrdě a často, takže počet vražd tu je třicetkrát vyšší než u nás.
Navenek ale bývá tato země představována jinak. Jako Tuva – země šamanů. Jestli se v Rusku uchoval šamanismus v živoucí podobě, tak je to právě tady, za hřebeny Sajanských hor. Pradávnou víru v duchy přírody a v to, že možnost s nimi rozmlouvat mají jen někteří vyvolení, tu nevytlačil v osmnáctém století ani tibetský buddhismus, ani ve dvacátém století ruský bolševismus. Jestli ale přečká v jedenadvacátém století útok globalizované touhy po exotice, jisté není.
Komunisté šamany sice pronásledovali, protože se pověry, kouzla a zaklínání neslučovaly s vědeckým pohledem na svět, přesto byl ale v každé vsi člověk – v Tuvě mu říkají cham – obdařený silou, jenž obřady prováděl. Už jen proto, že bez šamanského rituálu je pro Tuvince nemyslitelné vyprovodit člověka na onen svět. K šamanům se často obracely o pomoc i papalášské rodiny. Potají, v noci, beze svědků.
S rozpadem SSSR a oslabením centrální moskevské vlády v devadesátých letech minulého století přišlo národní obrození a konečně i náboženská svoboda, která rozpoutala úplné šamanské tsunami. Po celé Tuvě se vyrojily stovky šamanů, v každém okrese začala vznikat šamanská centra s vlastními řidiči, účetními, pokladními. Byla organizovaná podle vzoru starých kolchozů. Šamani si dokonce zvolili svého prezidenta, bývalého komunistu, sovětského spisovatele a historika, Monguše Kenina-Lapsana, jenž u obrody a následné institucionalizace šamanismu stál. To prý když pocítil, že i on rozumí duchů.
Právě na výzvu svého prezidenta se spousta vesnických šamanů přestěhovala z odlehlých údolí na altajské a mongolské hranici do Kyzylu. Vznikla asociace Dungur – Buben a mnohé věci se změnily. Tytam jsou doby, kdy šaman pracoval o samotě a úzkostně si chránil svá tajemství a snad i triky. Za pomoc už se neplatí ovcemi, koni a dobytkem. Dnes v šamanských centrech sdílí jednu místnost hned několik chamů, kteří se tu hádají, tu přátelí. Svá kouzla před sebou už těžko utají. Zvířecí atributy a buben, zdroj své síly, které mají rozvěšené po stěnách, zakrývají šátkem jen naoko.
A lidé k šamanům přicházejí. Pro radu, pro pomoc. Pravda, poslední léta se šamanský byznys proměnil – i na Sibiř vtrhly mobilní telefony, a tak už spousta chamů pracuje se svými klienty bez prostředníků. Nemusejí tak odvádět šamanskému centru polovinu svého výdělku. I tak bývá čerstvě po výplatě v čekárnách center narváno.
Chlapi chtějí obřadně očistit nové auto, aby se vyhnuli nehodě a zlodějům. Všichni prosí o pomoc, když si nevědí rady s hypotékou a příbuznými alkoholiky, se šéfy, kteří chtějí úplatky za to, že je nechají v práci. A pochopitelně na zdraví, protože úroveň medicíny je v Tuvě mizerná a z cesty do špitálu nekouká nikdy nic dobrého.
Šamani hádají budoucnost z kamínků, bronzových zrcadel, z hracích karet. Provádějí rituální očištění pomocí bubnů, okuřováním jalovcem a obětováním pokrmů ohni. Vrchol šamanské sezóny přichází v krátkém sibiřském létě, kdy probíhají rodinné obřady, dagylgaa. Celé klany vyrážejí na místa, kde žili jejich předci či dodnes žijí příbuzní. Berou s sebou šamana, aby jim pomohl zajistit blahobyt a štěstí. Všichni se radují, že se setkávají se svými blízkými, s nimiž se třeba léta neviděli. Tyhle chvíle jsou na Tuvě nejkrásnější.
Sponzor www stránek
Galerie
Text a foto: Stanislav Krupař
Článek převzat z www: www.reflex.cz
