Na dobrou noc….
Mladá, krásná dospívající dívka Pipaluk plula s maminkou v ženském člunu ummiaku. Spokojeně pohlíželi na dno člunu, na jejich bohatý úlovek ryb a jednoho tučného tuleně, s krásně vybarveným stříbřitým kožichem, který ležel již bezvládně na dně člunu. Jejich rodný záliv, plný ledových ker se blížil. Najednou se mořská voda vzedmula a z mohutných vln bijících do boků člunu vystoupil mocný král zlých duchů. Popadl dívku a v témže okamžení zmizeli v mořských hlubinách.
Plynuly dlouhé polární noci, kdy na temné obloze barvami čarovala polární záře, minuly polární dny, kdy slunce neustále kráčelo nad vzdáleným obzorem. Tu pohlédlo do temných hlubin moře a nikdy se nezapomělo podívat i na ty nejvzdálenější ledové hory a pozorovat jak vítr tančil divoký tanec s miliony sněhových vloček.
Pipaluk si pomalu zvykala na život v podivném podmořském světě, měla rozsáhlý dům, nad kterým v širokých obloucích kroužili narvali, dravé kosatky. Ve volně plynoucím čase pozorovala dovádivé hry tuleňů, plovoucí statné mrože, funící mezi mohutné kly.
Pipaluk za ten dlouhý čas rostla do nesmírné krásy. Své nádherné vlasy, černé jako uhel, lesklé jako paprsky slunce si vždy po ránu volně rozčesávala a splétala v dlouhé a husté copy. Byla uvážlivá, moudrá. Pro tyto vlastnosti si jí všichni obyvatelé podmořského království oblíbili, rozhodli se jí zvolit za vládkyni celého podmořského království. Ke všem se také přidala ostatní zvířata a ptáci, žijící na zemi.
Vládla tuze spravedlivě.
Když lidé nahoře na zemi se potřebovali nasytit a obléci se do kožešin aby lépe vzdorovali krutým mrazům, pouštěla do moře ryby, tuleně, mrože a na zemi vypouštěla ostatní zvířata a do vzduchu posílala množství ptáků, aby lidé je mohli lovit. To trvalo několik let. Pak přišla neobvyklá chvíle, kdy se lidé začali chovat k moři i zemi velmi neuctivě. Házeli kolem sebe, do moře i po zemi množství odpadků a špíny.
Vládkyně při každodenním pročesávání vlasů pociťovala, jak špína a odpadky se vplétají do vlasů tak mocně, až vlasy nešly vůbec rozčesat.
V ten okamžik mocné vládkyni Pipaluk došla trpělivost!
Následujícího rána rázem zamkla všechna svá mořská i pozemská zvířata do ohromné klece a k nim zavolala ze vzduchu všechno ptactvo. Mocným kouzlem Pipaluk zařídila, aby se po pevnině nepohybovalo žádné zvíře, lední medvěd, sob, či pižmoň. I nesčetné množství polárních lišek se ztratilo neznámo kam. Lidé marně pátrali po životě v moři, mezi ledovými skrýšemi a kamením.
Začali mít hlad, velký hlad. Z dětských nenasycených hrdel se ozýval zoufalý křik. I věrní společníci lidí – psi začali chřadnout.
Nezbývalo nic jiného, než po dlouhé době svolat radu moudrých mužů i žen. Všichni se shodli na tom, že musí požádat o pomoc starého a moudrého kouzelníka – šamana. Šaman vzpomínal na čáry a kouzla starých předků, jak osvobodit lidi od smrti hladem. Vzal do rukou svůj kouzelný bubínek – katuaq , začal tančit zahalen v oblacích dýmu. Najednou šaman z iglů zmizel. Vydal se na dlouhou, tajemnou cestu až do hlubin moře. Na dně, na strmém podmořském srázu objevil podivuhodný dům – sídlo vládkyně Pipaluk. Spatřil ji velmi rozlobenou uprostřed všech zvířat a ptáků shromážděných kolkolem.
Šaman uctivě prosil o záchranu lidí na zemi. Prosil o záchranu všech lidí i psů před smrtí hladem.
Pipaluk když vyslechla přání šamanovo, důstojně se usadila do křesla z mořských chaluh a požádala šamana: „Nejdříve mi rozčeš a očisti vlasy od nánosu špíny a odpadků!“ Šaman pečlivě čistil a rozčesával pramínek po pramínku vlasů vládkyně. Dlouho trvalo, než vlasy znovu zářily čistotou a byly znovu černé jako uhel a zářily leskem.
Pipaluk poděkovala. Povstala z křesla a plným, znělým hlasem přikázala: „Nesmíte již nikdy házet odpadky a špínu do moře i na zemi. jinak znovu přijde má kletba ! Znovu budete mít hlad a bídu a zemřete ! Odejdi tedy zpět na zemi moudrý šamane a pověz toto všem lidem na zemi ! Pouštím tedy opět všechny ryby, zvířata, ptáky do moře i na zemi, aby jste je mohli ulovit, aby jste nezahynuli!“
Co Pipaluk slíbila, splnila.
Od těch dob si lidé v Grónsku svého moře a země považují a dbají, aby si mocnou vládkyni už nikdy nerozlobili.
Toto nechť je poučením pro všechny. Jak moudrá a „ekologická“ je tato stará báje, nebo pohádka.
Na motivy starých grónských bájí a pověstí napsali:
Alena Klempířová a Jaroslav Klempíř
Převzato z www stránek: www.polarnisvet.cz