Urban Gardening: Zahrádkáři pronikají do pražských Holešovic

Urban Gardening v Praze

Nová „mobilní“ zahrádka s názvem Prazelenina (www.prazelenina.cz) je prvním českým pokusem o „urban gardening“, trend prosazující se ve velkých západních městech. Jde to sice pomalu a ztuha, ale přece jen lze čas od času v pražských ulicích objevit něco osvěžujícího – například na náměstích vcelku pravidelně pravou venkovskou zeleninu či na nábřežích stezky pro cyklisty. Jde o zdařilé pokusy alespoň částečně vetknout do fádních pražských ulic přeplněných automobily obyčejný život. A není k tomu třeba zas až tolik milionů korun ani kdovíjaký byrokratický aparát.

Jeden z takových pokusů, jak „zažít město trochu jinak“, se už druhý měsíc odehrává v pražských Holešovicích. Za obyčejnou plechovou ohradou se v proluce mezi domy proměnil udusaný plácek ve veselé, pestrobarevné místo pro setkávání různých lidí ze sousedství. Na rohu ulic Komunardů a Přístavní vznikla zbrusu nová zahrádkářská kolonie.

Pod jednoduchým názvem Prazelenina ji jako českou verzi trendu, který se ve velkých západních městech ujal pod pojmem „urban gardening“, provozuje 32letý architekt Matěj Petránek. Stačilo k tomu několik desítek pytlů s hlínou, slunečníky, lavičky, maringotka s občerstvením a chuť pustit se do nevšedního dobrodružství.

Inspirace z Helsinek

„Chceme se pokusit oživit v městské krajině něco tak jednoduchého a přitom osvěžujícího, jako jsou zahrádky. Nejde ale o nějaké chataření s tranzistoráky v uzavřené kolonii obehnané drátěným plotem. Rádi bychom, aby se naše místo stalo otevřeným prostorem úplně pro každého, jakýmsi prostředníkem k vzájemnému setkávání lidí, třeba s dosud neznámými sousedy,“ sdělil ČESKÉ POZICI Matěj Petránek. Dle něho totiž stále u Pražanů přežívá zvyk z minulosti sedět izolovaně ve svém světě panelákového bytu či maximálně vyrazit do nákupního střediska, nebo si sednout do zakouřené hospody.

„Jde o to nabídnout lidem nové možnosti trávení volného času. Na zahrádce mohou nejen potkat někoho zajímavého, ale zažít i radost z toho, že si vlastními silami vypěstují to, co mají rádi – od květin, zeleniny až po bylinky či dokonce maliny. Prostě si můžou příjemně odpočinout s pouhou lopatkou a hrabičkami v ruce,“ říká Petránek.

Nápad prý vznikl nedávno a k vybudování „mobilní“ zeleninové zahrádky uprostřed Prahy ho letos v lednu inspirovaly fotografie z finských Helsinek. „Svou jednoduchostí mě to úplně fascinovalo. Stačilo pár pytlů a nevzhledné předměstí najednou ožilo zelení a zájmem lidí coby novopečených pěstitelů,“ prohlásil Petránek.

Rukověť zahrádkářů

Pozemek bývalého parkoviště má zhruba tisíc metrů čtverečních, Prazelenina obsadila zhruba polovinu. Zahrádky či záhonky tvoří speciální pytle, takzvané „big bagy“, které jinak slouží k přechovávání potravin, jako je zrní, cukr či mouka. Jejich předností je pevnost a vzdušnost. Jsou seřazeny po dvou ve třech řadách vždy s uličkou uprostřed, a proto jsou výborně dostupné.

Po přihlášení se a zaplacení sezónního, půlročního poplatku dostane každý „zahrádkář“ jeden pytel. Ten se naplní zhruba šesti kolečky připravené směsi kompostu, zeminy a písku asi do 60 centimetrů výšky, aby se zaručila rostlinám stálá vlhkost. Tím se vytvoří asi metr čtvereční plochy.

Pytel leží na podlážkách, aby přebytečná voda mohla odtéct. V ceně je také zemina, voda a k dispozici nářadí, například kolečko, lopata, motyčky, hrabičky a takzvané kultivátory. Každý zahrádkář si vysazuje vlastní sazenice podle svého uvážení. Potřebuje-li odbornou radu, organizátoři mu ji poskytnou. Pokud chce, může vhodným sázením pěstovat a sklízet plody celý půlrok. Zhruba za týden má Prazelenina první slavnost: sklízet se budou hlávkové saláty.

Stačí chtít

Petránkův nápad však až natolik novinkou není. Ve velkých západních městech, jako je Berlín, New York či Melbourne, se už řadu let něco podobného odehrává pod pojmem „urban gardening“. „Lidé budují malé funkční zahrádky, kde se dá, třeba na střeše domu či kdejakém balkonu. Spolu s jinými věcmi, jako jsou obyčejné kavárničky, malé prádelny či pekárny v kdejakém domě, to dokáže úplně proměnit dojem z města jako nějakého neobyvatelného a nepříjemného místa v přátelské místo k životu,“ uvádí Matěj Petránek. A sám se v Praze pokusil o totéž.

Nejprve dle něho bylo třeba sehnat vhodný pozemek. A Petránek zvolil Prahu 7, dynamicky se rozvíjející pražskou část plnou mladých lidí s „geniem loci bývalé industriální čtvrti“, a tedy takovému záměru pravděpodobně nakloněnou. Nebylo to však až natolik jednoduché, jak by se mohlo zdát.

„Muselo to být místo bezpečné – bez odpadků či injekčních stříkaček. A najednou zjistíte, že takových míst vlastně není mnoho, téměř všude je jen netečná a špinavá džungle. Vždyť na zahrádky mají chodit maminky s dětmi,“ líčí Petránek. Navzdory tomu objevil nakonec to pravé místo – plechem obehnaný plácek po strženém domě po povodních v roce 2002, který majitel pronajal za přijatelný obnos. „Prostě tomu porozuměl,“ říká Petránek.

Pak už šlo všechno ráz na ráz – levné pytle na obilí sehnal v Uherském Hradišti, maringotku ve Veselí nad Lužnicí. S dalším nářadím, jako jsou hrábě, hadice, lopaty, kolečka a především kvalitní zemina, ho celý projekt přišel zhruba na sto tisíc korun. Zahrádky mají být dočasné, mobilní a spíš civilní než se podobat „pravému“ zemědělskému provozu v montérkách a holínkách, a proto během měsíce mohl vyvěsit webovou stránku s nabídkou. „S dnešními komunikačními možnostmi jde vlastně všechno a rychle, jen chtít,“ uvádí Petránek.

Splněný sen

„Vždycky jsem toužila mít zahrádku. A teď se mi konečně splnil sen,“ říká jedna z klientek Prazeleniny, 32letá bohemistka Karin Matějů. S manželem – povoláním onkologem – a dvěma dětmi bydlí v činžáku na Vinohradech. Mají sice u domu dvůr ve vnitrobloku, ale zřídit tam něco podobného zatím nikoho nenapadlo. „Vyjednat něco takového je příliš složité, stejně jako si pořídit zahrádku v kolonii. Prostě nám schází čas,“ popisuje Matějů.

Proto přivítali projekt Prazelenina jako rychlou a dostupnou možnost, jak se stát v Praze vytouženým zahradníkem. Od svého domu to mají asi čtvrt hodiny, a proto na zahrádku dojíždí celá rodina minimálně jednou týdně. Po měsíční zkušenosti s počátečním jedním pytlem obhospodařují dnes už tři. „Jsme nadšení. Děti si můžou hrát na pískovišti a my s manželem při debatách nad sazeničkami poznáváme nové lidi, což je pozitivní bonus k pěstitelství,“ líčí Matějů.

S kolegy–pěstiteli si mají o čem povídat. Ve svých pytlích totiž vysadili nejen různé orientální saláty, ale i chilli papričky, bylinky, jako je saturejka či petrželka, a těší se, až jim vyrostou rajčata, cuketa a dýně „hokkaidó“, ze které je prý skvělá polévka. „Všechny nás to pohltilo, svou rostlinu – cukrový meloun – se pokoušejí pěstovat i naše děti. Vždy se těšíme, jak sazeničky povyrostly. Je tady i příjemný cvrkot. Chodí sem nakukovat nejen babičky z okolí, ale je tu i spousta dětí. Proto společně s ostatními uvažujeme, že zorganizujeme dětský den,“ dodává Matějů.

Příjemné místo

Zatím si pronajalo jeden pytel coby metr čtvereční půdy zhruba sto zájemců po 850 korunách na půl roku. Otevřeno je každý den přibližně od devíti ráno do deseti hodin večer a do prostranství s bílými pytli s nejrozmanitějšími výhonky může úplně každý, třeba se jen podívat, jak se postupně oživuje jedno nevzhledné místo, či na chvilku pouze posedět.

„Táta si dá pivko, máma víno a děti můžou dovádět na pískovišti,“ usmívá se Petránek. A nejen to – v rámci své Prazeleniny chystá za plechovou ohradou i výstavy pod širým nebem či autorská čtení. „Prostě jde o to, aby to bylo příjemné místo, kam se rádi vrátíte a kde potkáte zajímavé lidi,“ těší se Petránek.

Tím se mu splní přání, s nímž do projektu šel. „Nebyl v tom primárně žádný byznys. Pokud půjde všechno dobře, peníze z pronájmu zahrádek spolu s nějakým tím výdělkem za občerstvení snad zaplatí nájem a náklady. Budeme alespoň na nule,“ konstatuje Petránek. Osobně to prý spíš chápe jako dobrodružný pokus o něco, co tu ještě nebylo.

„Tato zkušenost by mě mohla inspirovat v další kariéře architekta. Navíc třeba vznikne nová komunita městských zahrádkářů a na následovníky nebudeme dlouho čekat. Něco podobného už vzniká na pražském Chodově,“ dodává Matěj Petránek.

Článek převzat z www: www.ceskapozice.cz