Žijeme způsobem, kdy potřebujeme vědět, kdy a kde se má co dít. Kdy máme něco udělat, předat, na něco počkat nebo už to od určitého data přestat dělat apod.
Avšak soustředění se na vnímání času nás může zbytečně mást, stresovat, oslabovat nebo dokonce zcela odrazovat a brát nám sílu k tomu udělat něco, co bychom udělat chtěli, kdybychom si nemysleli, že na to není ten vhodný čas.
Nebo nás naopak nutí udělat něco, co teď udělat nechceme, ale bojíme se, že v budoucnosti už to nebudeme moci udělat, takže to raději uděláme teď.
Počítání času otupuje naši vnímavost vůči impulsům, které k nám vysílá naše tělo a snižuje se tak naše schopnost udělat to, co vnitřně vnímáme jako potřebné pro naši reálnou spokojenost.
Příkladů takového chování se najde spousta.
1. Nutíme se jíst, když zrovna nemáme hlad. Vždyť už je 12 hodin a měl bych se naobědvat.
Nedbáme na to, zda právě máme skutečně hlad nebo jsme nasycení.
2. Už mi bude 30/35/40, tak už bych měla otěhotnět, protože později to nepůjde.
I když se na to necítím nebo mi nevyhovuje současný partner, ale třeba už to nebude lepší a čas mi běží.
3. Tohle už si nemůžu vzít na sebe, to je pro mladší.
4. Už mi není 20/30/40 nebo 50 let a tak přece nemůžu běhat jako srnka.
Sponzor www stránek
Co když v tom počítání času jsme schopni dojít až tak daleko, že si v určitém věku začneme říkat, že už jsme moc staří, takže už je vlastně čas umřít?
Ovšem to důležité je, že když počítáme a sledujeme čas, tak vlastně nežijeme. Potřebujeme žít tak, jak to cítíme a ne podle toho, kolik je nám let, měsíců nebo kolik je hodin.
Autor myšlenky: Vojtěch Lust
Napsala: Barbora Zumotová
