První setkání s Tuvinskými šamany.
Už jsme kousek od Žabonos. Navigaci nemám, jedu „za nosem“… Když se blížíme, cítíme tak silné pole, že se na chvíli musíme zastavit a prodýchat to. Za vesnici za mírnou bažinou stoji jurta. Já osobně jurtu vidím poprvé v životě. Venku sedí šaman, má opálený obličej, přimhouřené oči. Ostří nůž. Vedle něj v nádobě je namočená kůže. Kolem se pasou koně. Přivítali jsme se. Moudře se na nás podíval, pousmál. Nedá se říct, že je upovídaný. Pokládáme otázky, než začne hlavní program. Krátce odpovídá, jak by šetřil slova…
Večer, až skonči výuka, říká: „Kdo chce spát v jurtě, zůstaňte“. Jsme tři. Čtvrtý je Tuvinský šaman Ooržak Dugar-Sjurjun Očur-oolovič…
Ležím ve spacáku kousek od krbu. Snažím se usnout. Vnímám, že šaman nespí. Najednou se nořím do zvláštního stavu, který mně nutí zhluboka dýchat. Na vnitřní obrazovce se promítají myriády hvězd, obrazy lidí, události, úkoly. Vidím svoji duši v celé nahotě… Nejdříve mám pocit viny, studu, zmatkuji, vztekám se, ale pak dostávám první impulzy odvahy. „Ufff… Můžu si trochu oddechnout!“
Uvědomuji si spoustu souvislosti. „Je toho tolik! Co s tím vším???“ – slyším svůj vnitřní hlas. Z vnějšího světa stále přichází zvuky nějakých kroků, pohybů, je cítit vůně vykuřovadla.
Odevzdávám se procesu, to jinak ani nejde… Srdce buši…
Druhy den máme výuku a obřad Očistného Ohně. Během přednášky jsem pozvaná na krátkou dobu zastoupit tlumočnici. Jsem překvapená, že vidím vyprávění šamana v jasných obrazech a jde mne to lehce. Večer u obřadu je nás několik narozených v roce ohně. Společně se šamanem připravujeme oheň, udržujeme ho a staráme se o něj. Uvědomuji si spoustu věci v životě, silu ohně a jeho vliv. Obřad končí. Od Leona dostávám odezvu, že jsem během obřadu vypadala důležitě směšně. Vztekám se. Protože jsem se snažila zodpovědně plnit to, co šaman poroučel.
Po obřadu účastníci mají čas na sdílení, vypravíme si. Někdo hodí do ohniště odpadky. Šaman překvapeně se dívá a rychle reaguje: „Je to posvátné místo!“ Celá skupina se na Očur-ooloviče podívala. Některé oči se u něj nechápavě ptají: „Jak že je to myšleno?“ Šaman rozhrábne uhlí a odpadky odklidí. V šamanském světě je zvykem se o oheň starat. Člověk by neměl jakkoliv oheň znesvěcovat: šahat přes něj, šlapat na uhlí a popel, lét do ohniště vodu a pálit v něm odpadky. I dřiví do ohně se dávají velmi opatrně, aby to nezapříčinilo bolest Ducha ohně. Člověk by měl krmit oheň kousky svého jídla a modlit se, aby nás nenechal v tomto světě beze své péče.
Stydím se, že my, Evropane přestáváme cítit, nemáme vybudovanou úctu k podobným reáliím.
Před námi další noc v jurtě… Sny co vidím se mne nadlouho ukládají v paměti. Cítím svou maličkost a připadám si hodně legrační.
Partner www stránek
Následující den zjišťujeme, že počet účastníků semináře se zmenšil.
Až seminář skončí, odjíždíme plné dojmů. Leon je zvláštně tajemný.
Setkání s australským šamanem
Je pátek, večer. Stavuji se u kamaráda Leona, cítil se špatně, chci ho navštívit. Mluvíme, popíjíme čaj. „Přečti si“ – ukazuje mne článek v časopisu, v kterém se píše o Jasonu McDonaldu, světoznámém šamanovi a spiritualistickém mediu z Austrálie. Přečtu si článek a slyším: „Zítra a pozítří má seminář v Praze. Ale není mně dobře. Měla bys tam jet ty.“ „Já? Proč já?…“ Ale moc nevzdoruju. Jedu do Prahy. Ještě úplně nechápu, co tam budu dělat. Ale ze zkušenosti vím, že Leon má opravdu skvělé vhledy, tak tam prostě jedu…
Akci organizuje agentura Felicius. Jsme ve velké místnosti. Jason McDonald je velmi usměvavý, pozorný, vnímavý člověk, všechno děla lehce a hravě. Vůbec nedává nám najevo, že nás nějak zkoumá. Ale čas od času očima učesává naše rozsáhlé auditorium. Vypráví různé veselé historky. Ta obrovská radost ze života z něj prostě srší. Umí i vážné informace vyprávět zvláštním pobízejícím způsobem. Čas s ním rychle utíká. Dává nám různé úkoly, ukazuje různé tradiční havajské či australské techniky otevření třetího oka, zvýšení intuice. Po přestávce Jason zpozorni, podívá se na nás v auditoriu. Jeho pohled se zastaví na mně a ještě jednom klukovi. Požádá, abychom já a ten kluk se zvedli. Najednou říká: „Vy dva, vy máte léčit.“
U mě uvnitř probíhá hrozný dialog: „Jestli to mluví o mně? Nevím, co se po mně chce…“ Připomíná mně to stejné výroky mých známých. Cítím, jak mne začíná celé tělo hořet. Auditorium na toto sdělení reaguje různě. Možná někdo z přítomných by si hodně přál slyšet něco podobného na svoji adresu. O přestávce Jason mně říká: „Neber to na lehkou váhu. Jestli s tím budeš váhat, začne to dělat někdo jiný, kdo to nemá dělat a Velký Duch tě stejně k tomu donutí.“
Já zatím nevím, co s tím. Nejasně tuším, kde je To, které léčí. Jenomže intuitivně cítím, že To se má ještě vykrystalizovat. Mám nad čím přemýšlet.
Večer se stavím za kamarádem posdílet své zážitky ze semináře. Nakonec vypravím i o tom, že mám léčit. (???) Leon ví, o čem to je, má za sebou v tomto oboru mnoholetou praxi, směje se a reaguje: „Já jsem Ti to taky říkal. A už Ti to nikdo neodpárá.“ Ptám se: „Ty se mně snad vysmíváš?“ „Ne, říká Leon. Jenom vím, co to obnáší J“
Já a léčit? Mně tento obor vůbec nezajímá. A celkové… Měla bych vědět, kam té lidí směrovat. Mít vhledy a chápat, jak vyvést člověka z případné slepé uličky. A hlavně naučit se cítit. Je to mnohem pohodlnější necítit, nevnímat, nevšímat si toho, že někdo potřebuje pomoc. Prostě není to pro mě. A tečka!
Jenom že… Vesmír opravdu má spoustu prostředku, jak nás naučit všemu tomu, před čím se snažíme schovat či utéct.
Kamarádovi Leonovi stále není dobře. Je tajemný jak hrad v Karpatech, pořad polehává, říká, že se to všechno srovná, že se z toho potřebuje vyležet.
Přes celou Leonovou snahu se jeho stav každým dnem zhoršuje. Občas chvíli se to na krátkou vylepší, ale potom se vše vrátí. Je vidět, že ho něco trápí, ale nemluví o tom. Stále opakuje, že nechce být zátěží pro okolí.
Je cítit, že síly odcházejí. Řekl, že je to stav, kdy by si měl poradit sám. Mám v sobě spoustu otázek, ale nevím, komu je mám položit. Cely svět se otočil naruby. Počet lidí v našem okolí se najednou výrazně zmenšil. Leon hodně šetří síly. Nastává reálná krize. Leon říká: „Zeptej se prosím vyššího vědomi, zda opravdu jsou tohle moje poslední dny? Co jsem udělal špatně? Co mám dělat jinak?“
Tak skvělý člověk, který tolik krát v životě pomohl, pokládá tak divné dotazy… Na vědomé a podvědomé úrovní začínám chápat, že je řada i na mně. Že nastal čas, kdy mám začít být vnímavější, citlivější, jemnější, začít vstřebávat to, učit se tomu, do čeho se mně tak nechtělo…
Už před několika lety mně Leon upozorňoval, že měla bych získávání vědomostí z oblasti léčitelství začít brát vážně. Vztekám se na sebe. Jak bych nic jiného neuměla… Zoufalství taky nikám nevede.
Mezi tím Leo každý den se nutí vstávat, dělat alespoň několik kroku. A pak zase polehává. Časem mne sděluje, že podobné stavy mu popisovali klienti, kteří on léčil z rakoviny. Vzpomněla jsem i já na případy, když se na něj obraceli lidí s rakovinou. Většinou člověku dlouho trvá přijmout, že nějaká část z něj tu nemoc přitáhla nebo způsobila. Nejtěžší je děkovat a odpouštět za té věci v životě, které na první pohled vypadají jako drsné ublížení. V řadě případů byla jsem i já svědkem toho, jak po sezení s Leonem stav lidí se zlepšoval, měnil se krevní obraz, mizely nádory, myomy atd. Najednou uvědoměním svých vlastních chyb, omylů, postojů člověk se mohl proměnit natolik, že byl doslova k nepoznání.
Jenže byla i jiná skupina lidí. U nichž se nekonaly žádné zázraky. Většinou to jsou lidé tvrdé, nepokorné, tvrdohlavé a mají problém s odpuštěním.
Leon si dobře všechny případy pamatuje. „Možna jsou to jenom moje blbé domněnky a analogie, které se honí hlavou.“ – říka mne rozum. „Něco je velmi špatně!“ – říka intuice a na vnitřní obrazovce se promítají obrázky, důvěrně známé z dětství, kdy při pohledu na člověka něco taky říkalo: „Není to dobrý.“ A už nějaký sondující pohled bleskové jel a vydával něco jako rychlohodnocení: „Temná oblast, světla oblast, přerušené spojení, díra…“ A dále se promítaly nějaké byliny, kamínky, zvířata a tak… Až po setkání s Leonem jsem se naučila, jak zacházet s touto moji „privátní filmotékou“. Jenom že v případě s Leonem je lepší mít nezávislého poradce.
Zorientovat se v situaci a pochopit tento Leonův stav pomohl vzácný dobrý doktor, šaman, léčitel z Ukrajiny Vladislav M. Potvrzená diagnóza samotný stav nezměnila. Leon se cítil ještě hůř… Dobře, že rozumí rusky jen trochu a díky tomu nezná informaci v plném rozsahu.
Nastalo období, kdy jsme se museli oba rychle učit novým věcem, hledat vnitřní rezervy, odpouštět, vyvažovat v sobě přijímání a dávání, rozebírat myšlenku po myšlence, buňku po buňce, dělat různé korekce mentálních a informačních polích. Přes tři dlouhé roky trval u Leona stav mezi životem a smrti. Vždycky bylo možné vycítit, kdy se blíží zlepšení a kdy nastává pokles. Naučil se vyciťovat souvislost mezi vnějšími událostmi, myšlénkami a zdravotním stavem.
Tři dlouhé roky nás oba hodně změnily. Až teď nastal čas, kdy můžeme celý tento příběh dát do slov.
Během těch tři let se stála i spousta jiných události.
Článek připravila Lara Kucher,
www.cestylasky.cz
