A svět, na který připravujeme svoje děti, také existovat nebude. Příčinou pocitů ztracenosti v tomhle světě a systému, které byly ještě nedávno velmi zakořeněnou součástí mé reality a stále jsou součástí reality mnohých zástupců nejen mojí generace, by mohl být jednoduchý fakt, že od dětství jsme byli připravováni na svět úplně jiný. Ten rozpor vnitřního očekávání a vnější reality je nepříjemný.
Sponzor www stránek
Když přijmeme tento svět v podobě, v jaké se nám nyní ukazuje, velmi rychle se v něm začneme orientovat a vnitřně i navenek vzkvétat, protože se dostáváme do souladu s našimi vlastními (!) intuitivními znalostmi aktuální reality – vždyť jsme si to vždycky přáli, jen nám bylo říkáno, že takto to na světě nefunguje, že jsme nepraktičtí snílci, kteří budou životem válcováni. Povím Vám tajemství – v tom jejich světě by to tak opravdu bylo. Dnes je ale jiná doba, mnoho odvážných jedinců nám prosekalo cestu, aby mohla být.
Když jsem opustila svět rodičů (jejich představy o tom, jak funguje a jak v něm být úspěšnou, zabezpečenou a spokojenou), otevřela se přede mnou krajina nevídaně krásná, absolutně širé pole neuvěřitelných možností. Namísto konkurence – spolupráce. Namísto frustrující motivace – naplňující inspirace atd. Hojnost a láska, v jakou moji rodiče nevěřili, protože v jejich světě prostě neexistovala. A paradoxně – nyní pomalu a s trpělivosti – chtějí-li naslouchat – vyprávím jim příběhy a zákonitosti mého světa, protože pokud budou chtít a budou mít odvahu, on je ten nový svět také přivítá, přijmou-li jeho aktuální tvář bez odporu a s chutí poznávat.
Však Robert Kyiosaki o tom ve své knize Bohatý táta, chudý táta také píše: „Děti tráví roky v zastaralém vzdělávacím systému, studují předměty, které nikdy nebudou potřebovat, a připravují se na svět, který již dávno neexistuje.“
Rozumím panice a šílení rodičů, když sledují, jakým způsobem žijí jejich děti, v jejich světě by to totiž opravdu znamenalo naší zkázu a ze společenského hlediska tedy jejich selhání. Naštěstí už nejsme v jejich světě. Mnoho mladých lidí stagnuje, protože jsou nuceni (nebo spíš dovolí se nechat nutit) žít podle pravidel světa našich rodičů, jsou nešťastní, protože jejich duše se narodila přeci do zcela jiného světa – až tohle pochopí, což je součástí jejich cesty – osvobodit se z pout, která neexistují, ještě se budeme divit, jakou kreativitou nás tyhle „ztracené duše“ překvapí.
A doufejme, že i my budeme otevření svým dětem k naslouchání, protože oni nemají problém vyjádřit svou upřímnou lítost nad možnostmi doby, ve které jsme vyrostli zas my, touhle dobou třicátníci.
Autor článku: Jana Mráčková, Anamel,
Převzato z www: poselstviohne.blogspot.com
