Vloni vydaná knížka Farmageddon Philipa Lymberyho vzbudila v Británii patřičný rozruch. Popisuje totiž katastrofální stav současné výroby potravin, zejména masa, a nabízí alternativy. Lymbery je zároveň ředitelem organizace Compassion in World Farming (Soucit ve světovém zemědělství), jejíž česká pobočka mu v úterý 20. ledna uspořádala přednášku na půdě Senátu České republiky. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor.
Sponzor www stránek
Procestoval jste svět, abyste na vlastní oči viděl negativní dopady průmyslové produkce potravin. Napsal jste, že „zvířata trpí, životní prostředí trpí, lidé trpí. Je to čiré zoufalství, beznaděj, destrukce životního prostředí.“ Je současný stav skutečně tak deprimující?
Touto tematikou se zabývám už dvacet pět let a často jsem uvažoval nad tím, jestli náhodou nepřeháníme, jestli neděláme věci horší, než skutečně jsou. Ale když jsem se vydal do Severní a Jižní Ameriky, Evropy a Číny, pochopil jsem, že situace je ještě mnohem horší, než jsem si myslel. Je tu ale zároveň i naděje – nakrmit planetu humánním a udržitelným způsobem není zase tak složité. Měli bychom prostě vrátit domácí zvířata tam, kam patří, do farem, na louky se pást. Prasata a drůbež krmme tím, co nesníme.
Zemědělský průmysl nám tvrdí, že ho potřebujeme, chceme-li nasytit svět. Světová populace vzrůstá, v současnosti tu máme sedm miliard lidí a za nějakých třicet, čtyřicet let to bude devět nebo deset miliard. Jak je máme všechny uživit? Tak nás děsí velkovýrobci. Jenže my žijeme v dostatku, aspoň co se týče jídla, a to už nám neříkají. Současný potravinový systém, který ještě není zcela ovládán průmyslovou produkcí, vyrábí dost jídla, aby nasytil až čtrnáct miliard lidí. Problém je v tom, že půlku z toho vyhodíme. Vyhazujeme jídlo doma, vyhazují ho v supermarketech i v zemích takzvaného třetího světa, protože nemají peníze na vybudování skladišť nebo nákup lednic. Největším mrháním potravinami je ale krmení zvířat ve velkochovech plodinami, jež mohou jíst i lidé – obilninami, zrním a sójou. Kdybychom všechny tyto obiloviny a sóju rozložili po zemi, pokrylo by to území celé Evropské unie. Mohli bychom tím uživit další čtyři miliardy lidí. Netvrdím, že bychom měli jíst více obilovin nebo že bychom měli být vegetariány. Jen říkám, že bychom neměli využívat vzácnou ornou půdu na to, abychom na ní pěstovali krmivo pro zvířata ve velkochovech. Těmto zvířatům by se mnohem lépe dařilo, kdybychom je nechali pást se na louce, což je přirozenější způsob jejich krmení. Je nesmyslné odvést zvířata z pastvin, zavřít je do velkochovů a krmit je tím, co vypěstujeme. Tvrdím, že velkochov zvířat je neefektivní, neudržitelný a hlavně vůbec není nutný.
Bylo by možné prostě jen otevřít velkochovy a vypustit zvířata na pastviny a louky, aniž bychom snižovali jejich počet? Už dnes je krav tolik, že jejich chov znečišťuje vzduch více než auta. Co s obrovskou poptávkou po masu v USA a Číně?
Na americkém ministerstvu zemědělství provedli výzkum, který ukázal, že krávy, které se pasou na loukách, způsobují mnohem menší znečištění než ty v konvenčních chovech. Životní prostředí bychom rovněž znečišťovali méně, pokud bychom konzumovali méně mléčných výrobků a masa. Sníme-li jich o polovinu méně, na evropské úrovni by to způsobilo čtyřicetiprocentní snížení skleníkových plynů. Cílem by tedy měla být střídmost v konzumaci masa a mléka.
Krmivo pro zvířata ve velkochovech se pěstuje za pomocí umělého hnojiva a pesticidů. Produkce monokulturních plodin je nejen nehospodárná, ale také ničí biosféru. Konfucius si všiml již před dvěma tisíci lety, že naše přežití závisí na několika centimetrech kvalitní půdy a na tom, že občas zaprší. Konvenční zemědělství na to nějak pozapomnělo. V Británii se píše o tom, že vzhledem ke špatnému stavu britské půdy tu zbývá už jen stovka sklizní – potom zůstane půda už úplně mrtvá. Tento problém se týká celé Evropy. Kvalita půdy na celém světě se neustále zhoršuje. Pesticidy hubí obrovské množství hmyzu, divoké květiny a další rostliny, takže chybí včely, které by plodiny opylovaly. Ptáci, kteří poletovali na polích, také mizí. Jeden britský odborník ve státních službách přímo tvrdí, že konvenční zemědělství škodí ptactvu. Krmení domácích zvířat vypěstovanými obilovinami je čtyřicetkrát náročnější na spotřebu vody než pasení. Jestliže se něco nezmění, přijde Farmageddon.
Jak jste vůbec přišel na název své knihy?
Když jsem byl v Kalifornii, viděl jsem tisíce krav v bahnitém výběhu a mandlovníky, kam jen oko dohlédlo. Stál jsem mezi těmi perfektně seřazenými stromky a řekl jsem své kolegyni a spoluautorce knihy Isabel Oakeshottové: „Poslouchej.“ Víte, co jsme slyšeli? Nic, úplné ticho. Ani ptáček nezazpíval, ani včela nezabzučela. Nic takového tam totiž nebylo. Ekosystém zkolaboval. Kalifornie proto dováží čtyřicet miliard včel třemi tisíci náklaďáky a na své pole umisťuje umělé úly. Přírodní procesy, jako například opylování, neprobíhají. Po šesti týdnech jsou úly zase naloženy na náklaďáky a jedou do dalšího státu s obdobnými problémy. To je to, čemu někteří říkají „udržitelná intenzifikace zemědělství“. Isabel, která píše o politice, mi pak řekla: „To není vize budoucnosti, to spíš vypadá jako Farmageddon.“ A tak vznikl název knihy.
Můžete vysvětlit politiku levného jídla? V Česku se jedná o velký problém. Spotřebitelé se zajímají především o nízkou cenu, a ne o kvalitu nebo původ zboží.
Levné jídlo je skutečně vážná politická otázka. Jedná se většinou o jídlo velmi nevalné kvality, s větším množstvím nasycených tuků, soli, cukru a naopak menším množstvím omega-3 mastných kyselin a dalších zdravých živin. Ve skutečnosti za tyto potraviny platíme třikrát víc. Jednou u kasy, po druhé z našich daní a po třetí vlastním zdravím, znečištěním vody v důsledku úniků umělého hnojiva do vody a vůbec ohrožením životního prostředí. Takže se ptám, jak dlouho si můžeme ještě dovolit platit tak vysokou cenu za takzvané levné jídlo.
Na druhé straně kvalitní jídlo, bio produkce se v Česku považuje za luxus, který není dostupný pro všechny. Nemáme ale všichni právo na výživné a zdravé jídlo?
Zcela souhlasím, právo na kvalitní a výživné jídlo mají mít všichni. V bohaté Evropě platíme z našich daní padesát miliard eur každý rok na dotace zemědělcům. A pak někdo řekne, že je v pořádku, když lidé s nízkými příjmy musí krmit své děti nekvalitními výrobky. To je skandál. Jídlo v Británii nebylo nikdy tak laciné. Zároveň vidíme, jak čím dál více lidí trpí obezitou způsobenou nekvalitní stravou. Je tu čím dál větší počet potravinových bank. Před třemi či čtyřmi roky jste o nich vůbec neslyšeli. Trpíme nedostatkem jídla, protože náš potravinový systém je nefunkční. Úkolem pro 21. století není průmyslově vyprodukovat co nejvíce stravy, ale poskytnout kvalitní jídlo a učinit tak udržitelným způsobem.
Ve své přednášce jste zmínil, že nám hrozí nová industrializace. Co tím myslíte?
Znamená to, že Evropa je pod čím dál větším tlakem, aby své potravinové zásoby vyráběla ve velkém – nastrkala krávy po tisících do obrovských kravínů, kuřata a prasata do velkochovů, pěstovala ve velkém monokultury izolované od přírody, napuštěné chemikáliemi. Opakuje se mantra, že pokud chceme vyrábět více, je nutné tyto systémy budovat. Ale jak už jsem řekl, nepotřebujeme vyrábět více, máme dost. Kdo a proč to tedy říká? Jsou to zkrátka ti, kterým jde o zisk.
Jaký je váš názor na geneticky modifikované potraviny? Setkal jste se s nějakými následky, které to má?
Spíše než s následky, které to má na lidi, kteří je konzumují, jsem si všiml důsledků pěstování GMO imunních vůči herbicidům. To znamená, že mohou být ještě více chemicky ošetřeny pesticidy. Mluvil jsem s matkou dítěte, které téměř zemřelo, když byl jejich domov zamořen pesticidy. Mluvil jsem s lidmi, kteří věří, že obyvatelé jejich města trpí rakovinou kvůli odpadnímu kanálu, kterým odtéká odpad vznikající při pěstování geneticky modifikované sóji. Obhájci GMO rovněž hovoří o nutnosti nasytit svět. Ale GMO produkce nesytí svět, ale velkochovy.
Jednou z aktuálních otázek, nad nimiž se v Evropě diskutuje, je dohoda o svobodném obchodu mezi USA a Evropskou unií, známá pod zkratkou TTIP. Kritici poukazují na řadu negativních důsledků, které by její přijetí mohlo mít pro kvalitu potravin. Jak se na to díváte?
S velkou obavou. Dělá mi starost smlouva, která chce zrovnoprávnit standardy, jež platí v USA a v Evropě. Co se týče péče o zvířata, je Evropa daleko před USA. S přijetím TTIP by se mohlo stát, že bychom ztratili vše, co jsme v posledních dekádách na poli stravování a zemědělství vybojovali. Organizace, kterou jsem založil, proti tomu lobbuje všude v Evropě a především v Bruselu – ve spolupráci s dalšími organizacemi působícími na poli veřejného zdraví, ekologie a podobně.
Jaká je role národního státu v této problematice? Měl by podporovat alternativní způsoby zemědělství? Měl by do toho zasahovat?
Bezpochyby. Situace je natolik vážná, že by se v tom vlády měly angažovat. Musí změnit svou politiku, abychom se mohli odpoutat od průmyslové produkce potravin. Politici musí poukázat na to, že alternativy existují, a podpořit je. Musí zajistit, aby všichni měli právo na zdravou, hodnotnou a organickou stravu.
Podporujete lokální alternativy, například nové typy družstevnictví? Jak se na ně díváte?
Ano, věřím, že komunitou podporované zemědělství je jedním z důležitých řešení. Stát by si měl vážit komunit, které se umí postarat o vlastní potravinovou soběstačnost. Trpíme falešným pocitem bezpečí, co se týče stravy. Zdroje jsou čím dál omezenější a přijde den, kdy si budeme přát, abychom bývali nepromrhali to, co jsme měli v minulosti a co bychom dnes snad stále ještě mohli mít v budoucnosti – udržitelný potravinový systém, který je nám přímo k dispozici.
Jak se o to můžeme zasadit my, obyčejní občané?
Můžeme ledacos. Máme moc přispět ke změně světa už jenom tím, že změníme své stravování. Radil bych lidem, aby si vybírali potraviny z farem spíše než z továrny. Vyhýbejte se potravinám, které jsou sice označovány jako farmářské, ale je to jen líbivý nápis na produktu z továrny. A nepřejídejme se. Je to lepší pro naše zdraví, životní prostředí i potravinový systém.
