Akumulací kapitálu stvořil kapitalismus konzumního idiota a svět vydal k fatálnímu duchovnímu úpadku. V narcistní společnosti „sebelásky“ se stává pánem spotřebitel a okamžité uspokojení potřeb, které v něm byly uměle vybudovány, je už i povinné. Přitom by stačilo zůstat dítětem…
Důvodem, proč začala západní modernita nazývat sebe sama kapitalismem, bylo, že odstartovala samočinně se zrychlující akumulační proces, jaký v lidských dějinách neměl obdoby. Jenže stejně jako všechno má i tento proces svou cenu. To, co je na jedné straně v neskutečné míře probíhajícím hromaděním všeho, co představuje „materiál“ schopný vyvolat fyzické požitky, je totiž na druhé neustálým a čím dál rychlejším drancováním a ničením vnější i vnitřní přírody člověka.
Rozmnožování majetku na straně jedné znamená současně čím dál nebezpečnější úbytek na druhé. Spousta materiálních statků navíc často naše tělesné a duševní zdraví nejen neposiluje, ale naopak ničí. V praxi tedy na druhé straně platíme velmi vysokou cenu: v lepším případě za nic, v horším případě za další a další ztráty. Duchovní úpadek směřující od Ježíše k marketingovému Mikuláši s dramatickou přesností vykresluje všechno, co se s námi děje. Pro majitele kapitálu totiž neexistuje nic jiného než zvyšování zisku, k čemuž je třeba neustále rostoucí spotřeba.
Spotřebuj, utrať, vyčerpej
Rychlou akumulaci kapitálu zakládal kapitalismus nejprve po několik staletí na zbídačování lidí degradovaných na úroveň pracovních tvorů, což má fyzické meze, jelikož denní pracovní doba nemůže představovat 24 hodin a za práci vyplácená mzda se nemůže rovnat nule. Ve 20. století se ovšem ukázalo, že vykořisťování člověka jako tvora konzumního naproti tomu žádná omezení v prostoru ani v čase nemá. V prostoru proto, že s chutí zkonzumujeme i to, co naše zdraví nejen neutužuje, ale ničí.
Nejméně deset procent potravin, které zkonzumujeme, by bylo možné již v okamžiku jejich výroby označit za nebezpečný odpad, navzdory tomu je s gustem spořádáme – a co je nejdůležitější, zaplatíme, co si za ně řeknou. A pokud z nich snad také onemocníme, tím lépe, pak nás alespoň tato „neexistující“ globální superstruktura bude moci za pomoci celosvětové sítě nemocenského průmyslu, jež se tváří jako zdravotnictví, po čertech draze vyléčit z nemocí, které nám sama způsobila.
Globální marketingový Mikuláš na snímku z Londýna například v České republice nebo v Maďarsku každoročně naděluje tisíce tun nehorázně drahého plastového smetí, které figuruje v katalozích jako „hračky“. A pokud bychom náhodou zrovna neměli dost peněz, ani to není na překážku, neboť jsou tu přece půjčky. Globální konzumní hysterii tak nestojí v cestě žádná překážka ani z hlediska času. Nemáš-li peníze, vezmi si půjčku. Co na tom, že zatížíš také budoucnost svých dětí a pomalu už i svých vnoučat? Spotřebuj, utrať, vyčerpej kromě dneška také vše, co bude zítra, pozítří.
Likvidace duchovního vlastnictví
To vše se přitom může dít jen proto, že vytvořením charakteru existence ve znamení globálního minimálního já neboli konzumního idiota se lidský svět dostal na cestu fatálního duchovního úpadku. V narcistní společnosti „sebelásky“ se stává pánem světa spotřebitel a okamžité uspokojení falešných potřeb, které v něm byly uměle vybudovány, je už nejen možné, ale také povinné.
Z duchovního hlediska je to však krok zpátky, protože už jako dítě se člověk učí mít uspokojování svých základních potřeb pod kontrolou. A právě tato schopnost je v duchovně redukovaném globálním konzumním tvorovi odbourávána, díky čemuž řád akumulace kapitálu likviduje i náš nejcennější „kapitál“ – nezměrné bohatství našeho duševního, morálního a duchovního vlastnictví.
Autor: László Bogár
Článek převzat z www stránek: ceskapozice.lidovky.cz